Stavba a kolaudace nového kina Bio Sokol (1927 – 1928)

1. Úvod

Cílem práce je popsat dějiny prvního a jediného stálého kina ve Valašském Meziříčí od roku 1927, kdy byly zahájeny úpravy místností bývalého pivovaru pro účely kina, do roku 1952, kdy kino oficiálně přešlo z vlastnictví TJ Sokol, kam patřilo od počátku, do majetku státu. Pro pochopení nezbytného kontextu jsou v práci zmíněny i události před rokem 1927 a v malé míře i po roce 1952. Dějiny kina končí až v roce 1981 jeho demolicí, ale vzhledem k velké časové náročnosti tohoto typu prací a omezenému rozsahu bakalářské práce došlo k zúžení popisu dějin biografu do historického mezníku, kterým je zestátnění kina v roce 1952.

V letech 1927 až 1941 bylo kino ve vlastnictví a správě TJ Sokol. V roce 1941 byl Sokol zrušen nacisty a následně došlo ke konfiskaci veškerého majetku. Po válce se sice kino stalo opět majetkem TJ Sokol, ale ta prakticky ztratila možnost zásadněji ovlivňovat dění v kině, neboť již byly v plném proudu přípravy na zestátnění kinematografie. Užší vymezení dějin kina by tedy mohlo být 1927 až 1941.

O historii Valašského Meziříčí vyšlo mnoho publikací, ale žádná z nich se historií sokolského kina nejenže podrobně nezabývá, ale většina knih se o něm ani nezmiňuje. Tam, kde zmínku o kině nalezneme, se jedná o okrajové sdělení v rozsahu maximálně několika vět. Například v knize Jaroslava Hýbla Valašské Meziříčí od minulosti k dnešku je zmínka o tom, že naproti velkouzenářství Pagáč upravila TJ Sokol budovu bývalého pivovaru na kino [Hýbl, 1976: 26]. V publikaci Pod Sokolským praporem: 1864-1994 je informace o koupi pivovaru v roce 1927 a otevření nového kina o rok později [Demel, 1994: 5]. V knize amatérského historika Jindřicha Janouška Historie Valašského Meziříčí a Krásna nad Bečvou v datech se taktéž zmiňuje nákup budovy bývalého pivovaru v roce 1927 a následná přestavba kino [Janoušek, 1996a: 114]. Řada dalších publikací má podobu kolekcí starých pohlednic a fotografií [viz např. Janoušek, 1996b; Buruch, 1999; Fabián, 2009]. Celá budova kina je na snímcích zobrazena jen výjimečně a doprovodný text autorů těchto knih nepřináší žádné další podstatné informace. Z výše uvedeného vyplývá, že publikovaná literatura o historii Valašského Meziříčí uvádí jen nejzákladnější faktografické údaje o vzniku kina. Tato práce je tak založena na původním výzkumu archivních pramenů.

Základní metodologický přístup k této práci vycházel z nové filmové historie.¹ Jedna z větví nové filmové historie se soustřeďuje na práci s velkým množstvím různorodých nefilmových pramenů a dat. Jejich analýza slouží ke komplexnímu porozumění vývojovým procesům ve filmovém průmyslu, především v oblasti ekonomiky, distribuce a uvádění [Szczepanik, 2004: 21]. Teoreticko-metodologická východiska pro tuto práci poskytla kniha Roberta C. Allena a Douglase Gomeryho Film History. Theory and Practice, v níž je výzkum filmové historie rozdělen do čtyř základních oblastí: estetická, technologická, ekonomická a sociální. V bakalářské práci je využito právě tohoto dělení (bez estetické historie). Pod sociální historií jsou zahrnuty poznatky o získávání kinematografických licencí, správě kina a programu, ekonomická historie shrnuje údaje o finančním hospodaření a technologická historie o zvukovém zařízení a stavebních úpravách kina. Rozdělení by ale nemělo zastřít skutečnost, že sociální, ekonomická a technologická historie kina jsou mezi sebou velmi úzce provázány a že rozhodnutí, co kam patří, není jednoznačné. Například nákup nového zvukového zařízení patří do technologické historie, ale souvisí rovněž s ekonomickou (dostatek finančních prostředků) a sociální historií (vyšší návštěvnost).

Příklady studií o české filmové historii na základě principů nové filmové historie nalezneme ve sborníku editora Pavla Skopala Kinematografie a město. Studie z dějin lokální filmové kultury. Obsažené studie byly další inspirací při tvorbě této práce.

Rekonstrukce zapomenuté historie kina Bio Sokol se v souladu s uvedeným metodologickým přístupem opírala o studium původních archivních pramenů, jejichž kompletní výčet je uveden v kapitole Zdroje. Nejvíce archivních materiálů se k historii sokolského kina nalézá ve Státním okresním archivu Vsetín (SOkA Vsetín) a Archivu Tělocvičné jednoty Sokol Valašské Meziříčí (ATJS VM).

Archiválie týkající se kina ve Valašském Meziříčí jsou v SOkA Vsetín uloženy ve fondu Okresní národní výbor Valašské Meziříčí (ONV VM) a Městský národní výbor Valašské Meziříčí (MNV VM). Dokumenty k předválečné historii sokolského kina jsou uloženy ve fondu ONV VM, protože součástí tohoto fondu jsou archiválie z bývalého Okresního úřadu ve Valašském Meziříčí, který byl prostředníkem mezi TJ Sokol a Zemským úřadem v Brně. Materiály z fondu ONV VM, které se týkají kina, pocházejí z období let 1912 až 1958, přičemž jsou v archivu nejčastěji zastoupeny dokumenty z let 1927 až 1941. Jsou to většinou žádosti TJ Sokol o prodloužení kinematografické licence nebo korespondence týkající se stavebních úprav a kolaudací. Dokumenty z období před rokem 1927 a po roce 1941 související s kinem jsou ojedinělé.²

Archiv Tělocvičné jednoty Sokol Valašské Meziříčí se nalézá v Sokolovně ve Valašském Meziříčí. Jednotlivé sokolské jednoty zřizovaly podle pokynů Československé obce sokolské (ČOS) pro správu svých kin kinoodbory. Zápisy kinoodboru Tělocvičné jednoty Sokol Valašské Meziříčí, která byla součástí župy Valašské Františka Palackého, byly jedním z nejdůležitějších archivních pramenů. Dochovaly se zápisy ze schůzí kinoodboru z let 1912 až 1920 a 1930 až 1940. V ATJS VM byly v souvislosti s kinem studovány také zápisy župního předsednictva a biografického odboru župy.

Součástí výzkumu byly rešerše dobových periodik. Mnoho zpráv o kině přinášely zejména noviny Lubina, které se označovaly za pokrokový list a měly tak blízko k sokolské ideologii. Články v Lubině jsou relevantnější o to více, že autoři rozsáhlejších článků o sokolských záležitostech byli členové TJ Sokol ve významných funkcích.

Problémem dvou výše zmíněných archivních zdrojů je jejich mezerovitost. V SOkA Vsetín se ke sledovanému období nalézají dokumenty související téměř výhradně se stavební činností a udělováním licencí. V ATJS VM jsou k dispozici zápisy kinoodboru, které ale nejsou tak podrobné. Ještě horší situace je pro časový úsek 1941 až 1952, ze kterého se o kině dochovaly jen zlomky archiválií. Tato práce ovšem přináší velmi mnoho nových faktografických údajů, které jsou výsledkem studia archivních pramenů, se kterými se doposud vůbec nepracovalo, rešerše dobových periodik a rozhovorů s pamětníky. Bakalářská práce obsahuje rovněž informace z literatury o dějinách československé kinematografie, a to nejen kvůli ilustraci souvislosti obecných dějin s těmi lokálními, ale také kvůli základnímu doplnění představy o fungování kina v obdobích, pro která chybí archivní prameny.

Pro sokolské kino ve Valašském Meziříčí je v této práci používán název Bio Sokol, neboť pod tímto názvem se objevuje ve většině úřední korespondence; vedle toho se v kinematografických licencích uvádí název Sokolský biograf a poměrně často se v dobových novinách vyskytuje také pojmenování Kino Sokol. Tam, kde je to z kontextu zřejmé, je občas místo názvu Bio Sokol používáno označení sokolské kino nebo jen kino, a stejně tak pro označení Tělocvičné jednoty Sokol Valašské Meziříčí je v textu práce používán název TJ Sokol, sokolská jednota nebo jednota. Označení Sokol se používá pro označení celého hnutí a ČOS, je-li myšleno vedení organizace Sokol. V seznamu zkratek nejsou uvedeny zkratky z citovaných pasáží. I přes velkou snahu se nepovedla vždy dohledat celá jména uváděných osob.

2. Historie prvního stálého kina ve Valašském Meziříčí

Jedním z nejvýznamnějším spolků, působících ve městě, byl Sokol, který byl založen v roce 1863. V tomto roce byl do Valašského Meziříčí jmenován advokát Alois Mikyška, který přijal za koncipienty Josefa Sobotku a Františka Barviče. Jejich příchod, slovy místních novin Lubina, „zčeřil hladinu maloměstského života“.³ Zasloužili se o to, že 28. března 1864 ve Valašském Meziříčí proběhla ustavující schůze sokolské jednoty, která je tak nejstarší jednotou založenou na Moravě [Kment, 2008: 18-19; srov. též Demel, 1994: 9]. Postupně rostl význam i rozsah aktivit tohoto spolku. V roce 1882 se valašskomeziříčští sokolové zúčastnili prvního všesokolského sletu v Praze. V roce 1902 byl založen ženský odbor⁴ Sokola. Členové a členky se zapojili v roce 1907 do volební kampaně Tomáše Garrigua Masaryka, který byl i díky jejich pomoci zvolen poslancem říšské rady za valašská města [Demel, 1994: 4].⁵

Dějiny kinematografických projekcí ve Valašském Meziříčí jsou těsně spjaty s dějinami sokolského hnutí ve městě, neboť to byli právě členové Tělocvičné jednoty Sokol, kteří jako první konkurovali kočovným biografům zprovozněním prvního stálého kina z okolních sokolských jednot.⁶

Jak potvrzuje například úryvek z novin Lubina k šedesátému výročí sokolského divadla v roce 1927, jednou z nejznámějších a nejvýznamnějších kulturních činností TJ Sokol ve Valašském Meziříčí byla činnost divadelní:

To první sokolské divadlo před 60 lety byla jiskřička ve tmě, která později byla rozdmýchána v mohutné světlo, jež rozlilo se daleko z města a zazářilo daleko nad horami celému Valašsku. Koncem minulého století je val.-mez. sokolské divadlo již tak vyspělým kulturním činitelem, že cizí návštěvníci, sjíždějí se sem z celého okolí, zovou je valašským národním divadlem.⁷

Protože Tělocvičná jednota Sokol neměla dosud své vlastní prostory, hrávalo se divadlo v Hasselmannově pivovaru⁸ a později také v místnostech Besedy. V roce 1904 koupila jednota hostinec U Kašlíků na Sokolské ulici. Svým dispozičním řešením byla tato budova vhodná pro další fungování TJ Sokol.

V červenci 1909 vypukl v této Sokolovně požár. Vyhořela dvorana s tělocvičnou a spolkovou místností. Zůstala jen stará budova, ve které byl hostinec. Krátce na to bylo rozhodnuto, že na stejném místě bude postaven nový Sokolský dům. Projekt budovy v secesním stylu vypracoval architekt Albert Gruber a nový Sokolský dům byl slavnostně otevřen 11. prosince 1910. Náklady na stavbu Sokolského domu dosáhly 127 906 korun.⁹

2.1. Raná sokolská kinematografická představení (1912 – 1926)

Šestnáct měsíců po začátku první světové války byla Československá obec sokolská v listopadu 1915 zrušena. Sokolské župy a jednoty však fungovaly dále, neboť to byly samostatné právní subjekty [Waic, 1996: 96-97]. Prostory v Sokolském domě ve Valašském Meziříčí byly v počátcích první světové války využívány pro vojenskou nemocnici, a nebylo tak možné pořádat filmová představení v místech, pro které měla jednota udělenou licenci. Jednota, značně zadlužená kvůli stavbě Sokolského domu, tak přicházela o značnou část svých příjmů. Řešením, navrženým v listopadu 1915 c. k. okresnímu hejtmanství ve Valašském Meziříčí, mělo být promítání v místnostech bývalého Hasselmannova pivovaru v centru města, který stál v místech mezi kostelem Nanebevzetí Panny Marie (dále jen kostel) a Rožnovskou Bečvou.¹²

Jednota předložila úřadům plány na úpravu sálu Pivovarské restaurace v budově č. 267 a sousedících místností na kinematografické projekce. Z pochopitelných důvodu žádala o co nejrychlejší rozhodnutí. Počítalo se s hledištěm pro 132 až 156 diváků. Jelikož se mělo jednat o provizorní prostory, všechno potřebné zařízení pocházelo ze Sokolského domu: lampy, motor i promítací přístroj drážďanské firmy Ernemann. V protokolu z úředních jednání o přemístění projekcí do sálu Pivovarské restaurace se uvádí, s odvoláním na nařízení č. 191/1912¹³, šestnáct konkrétních podmínek, které musí být splněny – podmínky se týkají například nutnosti připevnění sedadel, vyvěšení zákazů kouření, zabezpečení kamen a osvětlení.¹⁴

O žádosti bylo rozhodnuto až v srpnu 1916.¹⁵ Tělocvičné jednotě Sokol bylo sice povoleno využít sálu Pivovarské restaurace pro provizorní kinematografické projekce, než ale byla žádost v srpnu 1916 vyřízena, došlo ke zrušení vojenské nemocnice v Sokolském domě.¹⁶ V září 1918 požádali zástupci TJ Sokol o obnovení kinematografické licence na původním místě.¹⁷

I když nebyly provedeny všechny úřady požadované úpravy, v Pivovarské restauraci se přesto hrálo. Na základě výjimečného povolení úřadů bylo od 31. října do 19. prosince 1915 promítnuto v Pivovarské restauraci celkem 11 filmů. Zisk z těchto představení byl 116 korun.¹⁸

V Sokolském domě se po zrušení vojenské nemocnice promítalo až do roku 1928. V roce 1928 bylo postaveno nové sokolské kino, které vzniklo v budově číslo 268 sousedící s Pivovarskou restaurací.

O kinematografických představeních v Sokolském domě občas referovaly místní noviny. Noviny Palacký se například v lednu 1926 pohoršovaly nad hlučným chováním opozdilých návštěvníků kina:

Návštěvníci divadla a kina již několikrát si nám stěžovali, že při minulých představeních mnozí opozdilci na počátku představení nešetrně rušili klid a pozornost obecenstva vrzáním dveří, hlukem a přecházením s místa na místo. [...] Podobnou nepřístojností, která ale může míti vážnější následky, je braní malých dítek k představením.¹⁹

Ve stejném měsíci komentovaly noviny Palacký uváděný film Lucerna:

Sokolské kino dávalo minulou neděli po třikrát zfilmované Jiráskovo drama Lucerna, pokaždé při úplně vyprodaném domě. [...] Úbory některých osob se nám nezamlouvaly. Byl to zejména ústroj p. mlynáře, který byl nápodobením úborů anglických nebo amerických. [...] Takový film pozbývá národního rázu i vkusu a stává se nechutným. Jinak zfilmovaný děj Lucerny byl pěkně podán.²⁰

V druhé polovině dvacátých let 20. století bylo kino v Sokolském domě již zavedeným zábavním podnikem. O jeho vznik a provoz ze zasloužily především osobnosti kolem úspěšného ochotnického divadla, například Josef Divoký nebo Jan Hanuš Kosík.²¹ Další rozvoj kina, jehož význam narůstal, nebyl ale v Sokolském domě z kapacitních důvodů možný.

2.2. Stavba a kolaudace nového kina Bio Sokol (1927 – 1928)

První budova bývalého pivovaru č. 267 se nacházela na rohu Mostní ulice²³ a ulice Nábřeží. Mostní ulice byla nejrušnější cestou ve městě, neboť to byla hlavní spojnice mezi Krásnem nad Bečvou na jedné straně Rožnovské Bečvy a Valašským Meziříčím na straně druhé. Na pohlednici z roku 1921 má dům č. 267 na štítu nápis Restaurace českého akciového pivovaru v Moravské Ostravě [Fabián, 2009: 102]. V dobových dokumentech se uvádí zkrácené pojmenování Pivovarská restaurace. Přízemní sál Pivovarské restaurace sloužil už v minulosti ke kočovným kinematografickým projekcím, sokolským divadelním programům a dalším zábavám.²⁴ Historie kinematografických projekcí za první světové války byla popsána v předcházející kapitole.

Vedlejší budova č. 268, sousedící se západní stěnou Pivovarské restaurace a stojící mezi kostelem a Rožnovskou Bečvou, má na fotografii z roku 1910 nápis Český akciový pivovar [Fabián, 2009: 102]. Právě v ní vzniklo nákladnou rekonstrukcí nové sokolské kino s názvem Bio Sokol.²⁵ Nové místo pro sokolské kino v budově č. 268 bylo zvoleno zřejmě pro výhodnou polohu a také pro fakt, že tři jednotou kupované pivovarské budovy (č. 268 a dvě další č. 578) vlastnil člen předsednictva župy Valašské Františka Palackého František Chrastina.²⁶

Vedle objektu č. 268 stála budova č. 578, která byla původně využívána jako skladiště piva. Čtvrtý objekt shodného čísla sloužil jako dílna na výrobu zvedáků a později jako zámečnictví [Hýbl, 1976: 26].

Tělocvičné jednotě Sokol ve Valašském Meziříčí se podařilo do roku 1921 splatit dluhy vzniklé stavbou Sokolského domu, takže byla dostatečně finančně stabilní před započetím dalšího nákladného projektu. Finanční zotavení souviselo nejen s poválečnou hospodářskou konjunkturou, ale také s tím, že stát vyplatil jednotě náhradu za propůjčení Sokolského domu pro vojenskou nemocnici během první světové války.²⁷ Zároveň se od války ztrojnásobil počet členů valašskomeziříčské jednoty. Na konci roku 1927 měla jednota 574 členů a byla nejpočetnější jednotou župy Valašské Františka Palackého, kterou v té době tvořilo 43 jednot (např. frenštátská, rožnovská nebo vsetínská) a 17 poboček s celkovým počtem 5 842 členů.²⁸ Počet obyvatel Valašského Meziříčí, bez později integrovaných přilehlých obcí, byl v této době kolem 6 300.²⁹

S rostoucím počtem členů valašskomeziříčské jednoty rostlo množství nejrůznějších aktivit, ke kterým byl sál v Sokolském domě, postavený v roce 1910, využíván. V Sokolském domě tak nebyl dostatek místa na tělocvičné aktivity, divadlo, kino a mnohé další akce.³⁰ Sokolské kino zároveň představovalo důležitý zdroj příjmů. Přemístit kino hrající několikrát týdně do vlastních prostor byla nejlepší varianta, která byla umožněna výše zmíněnou dobrou finanční situací TJ Sokol.

2.2.1. Mimořádná valná hromada TJ Sokol

Po zahájení hrom. starostou jedn. br. Weingartem [...], přešlo se k debatě o hlavním bodu. Diskuse s počátku nabývala hrozivé tvářnosti a možno říci, že celé jednání bylo hodně propleteno věcmi osobními. Po mnohých věcných a nevěcných (jichž bylo nad průměr) debatách odhlasován 71 hlasem proti 55 hl. návrh kino-odboru na zakoupení středního traktu býv. pivovarských budov o ploše 858 m² za 150.000 Kč pro zřízení kina. Adaptace a koupi a veškerými ostat. potřebami vyžádá si v nejnižším podání nákladu 533.000 Kč, v nejvyšším 593.000 Kč. Sál nového kina bude při šířce 14·95 m a délce 24·30 m obsahovati 800 sedadel. Promenoir před budovou po celé délce v šířce asi 4 m ústiti bude přímo na silnici. Návrh schválen s dodatk. podmínkami: 1. Správ. výbor a kinoodb. bude dožadovat snížení kup. ceny, 2. vyžádá se dobrozdání znalců, hlavně ze stav. odb. ČOS., 3. schválení úřadů. Nebude -li příznivě vyřízena kterákoliv z těchto podmínek, padá celý návrh.³¹

Rovněž podle novin Palacký byla situace na valné hromadě bouřlivá, neboť někteří členové jednoty se stavbou kina za daných podmínek nesouhlasili. Hlavním řečníkem těch, kteří koupi a stavbu podporovali, byl Josef Divoký, který mluvil o tom, že Sokolský dům potřebám kina nevyhovuje. V jeho vystoupení zaznělo, že se zvažovalo více variant, kde by mohlo nové kino stát – například Černochův domek naproti pivovaru.³²

Autorem plánů na přestavbu bývalého pivovaru byl architekt František Krásný. V přízemí bylo navrženo foyer, šatna, čekárna a byt domovníka. Na konci vstupní chodby byly vpravo schody do prvního patra, kde byl vstup do hlavního sálu, který měl výšku 7 metrů. Na balkon hlavního sálu se vstupovalo z druhého podlaží.³³ Přestavbu místností pivovaru prováděl stavitel Alois Sedlář.³⁴ Část nákladů na stavební úpravy měla být pokryta z prodeje dřeva, kterým byly zaplněny prostory bývalého pivovaru.³⁵

V polovině června 1927, v době ukončení sezóny kina v Sokolském domě, sokolové předpokládali, že se již na podzim téhož roku bude hrát v novém kině.³⁶ V srpnu 1927 se posunulo zahájení promítání v nové budově až na prosinec. Důvody, proč se datum otevření nového kina posouvalo, souvisí se sporem s Římsko-katolickým farním úřadem, který nesouhlasil se zřízením kina v těsném sousedství kostela.

2.2.2. Stavba a spor s Římsko-katolickým farním úřadem

V roce 1908 byla založena katolická tělocvičná organizace Orel, která zvláště na Moravě představovala pro členy Sokola velikou konkurenci [Waic, 1996: 74]. Ve Valašském Meziříčí vznikl Orel v roce 1909 při Spolku katolických tovaryšů a úkolem organizace bylo „naplňovat mladé hochy sebevědomím Čecha a křesťana“ [Kment, 2008: 42].

Ve Valašském Meziříčí, stejně jako v mnoha jiných městech, existovaly podmínky ke vzájemné nevraživosti (dvě obdobné organizace s rozdílnou ideologií působící v jednom městě), která byla reflektována na stránkách novin³⁷ a která měla pravděpodobně vliv i na obstrukce kolem stavby nového kina ze strany Římsko-katolického farního úřadu ve Valašském Meziříčí. Ideologické rozpory obou organizací byly sice v pozadí mnoha neshod, ale vztahy mezi sokoly a katolíky ve městě by se daly nejlépe popsat jako po léta v rodinách pěstovaná „sousedská rivalita“ [Sekerka, 2009: rozhovor]. Vzájemným vztahům neprospělo ani to, že lidovci a legionáři společně neúspěšně žádali v roce 1927 Městské zastupitelstvo ve Valašském Meziříčí, aby podpořilo jejich žádost o kinematografickou licenci, což prakticky předurčilo zamítavé stanovisko Zemské politické správy v Brně k jejich požadavku.³⁸

Tělocvičná jednota Sokol požádala v červnu 1927 Okresní politickou správu ve Valašském Meziříčí o vyslání komise, která by posoudila přestavbu bývalých pivovarských budov.³⁹ Úřední jednání, které mělo prověřit, jestli po provedených úpravách bude kino vyhovovat všem předpisům, se uskutečnilo na konci června 1927.

Jedním z těchto předpisů byla příloha A k nařízení č. 191/1912, ve které byly stanoveny technické, stavební a bezpečnostní požadavky pro provozování biografů.⁴⁰ Příloha A určovala minimální šířku východů, schodů, chodeb, sedadel a specifikovala povinná protipožární opatření. Výsledek úředního jednání byl takový, že komise neměla námitky pro udělení povolení ke zřízení stálého kina a přenesení kinematografické licence z původního kina v Sokolském domě, pokud bude splněno šestnáct podmínek – většinou ve formě dodatečných konkrétních technických požadavků. Výstupem z úředního jednání byl také popis současného stavu bývalé pivovarské budovy č. 268:

Budova jest zděná z tvrdého materiálu a jest kryta lepenkou. Přízemek obsahuje prostorný sál s klenutým stropem neseným dvěma řadami zděných pilířů. Zdi i klenby jsou dobře zachovány. První patro obsahuje sýpky s trámovými stropy a jest přístupné jednoramenným schodištěm do dvora a zvláštním vchodem ze schodiště sousedního domu č. 267 Augustina Toboláře. [...] Tato budova má býti dle předložených plánů upravena a přestavěna pro účely kina.⁴¹

Obecní úřad udělil na základě červnového úředního jednání v červenci 1927 jednotě stavební povolení na přestavbu budovy na kino.⁴² Proti výsledku úředního jednání ovšem protestoval tentýž měsíc Římsko-katolický farní úřad ve Valašském Meziříčí. Římsko-katolický farní úřad byl ideově propojen s organizací Orel, která, jak již bylo výše zmíněno, neúspěšně žádala Městské zastupitelstvo ve Valašském Meziříčí o podporu své žádosti o kinematografickou licenci. Římsko-katolický farní úřad se ve své stížnosti odvolával na moravský stavební řád, který údajně nebyl při červnovém úředním jednání dodržen. Nejenže byl podle jejich stížnosti Římsko-katolický farní úřad informován o jednání s menším časovým předstihem, než ukládá zákon, ale nebyly také pozvány všechny zainteresované právnické osoby.⁴³

Zemská politická správa v Brně uznala oprávněnost stížnosti Římsko-katolického farního úřadu a zrušila ono problematické úřední jednání z června 1927. Nařídila jeho opakování a konstatovala, že udělením stavebního povolení bez uznání všech námitek překročil obecní úřad ve Valašském Meziříčí své pravomoci.⁴⁴ Nové úřední jednání proběhlo na konci října 1927. Byly opět stanoveny technické podmínky, které měly být splněny, a upozorňovalo se na skutečnost, že stavební práce kvůli již vydanému stavebnímu povolení začaly.⁴⁵

Nicméně než Zemská politická správa v Brně rozhodla o původní stížnosti Římsko-katolického úřadu, objevil se druhý problém. Římsko-katolický farní úřad nesouhlasil s vyústěním nouzového východu z kina na pozemek kostela. Dohodu se zástupci církve se povedlo TJ Sokol uzavřít během srpna 1927. Třetí nouzový východ měl mít jiné vyústění, a proto neměl mít Římsko-katolický farní úřad námitky proti udělení stavebního povolení.⁴⁶ Tato dohoda ale nebyla podle dochovaných záznamů dodržena.

Během opakovaného úředního jednání v říjnu 1927 podal Římsko-katolický farní úřad novou stížnost, a již potřetí tak zdržoval stavební práce. Odvolával se na nařízení č. 191/1912⁴⁷. Podle čtvrtého odstavce paragrafu 6 nebylo dovoleno udělit kinematografickou licenci kinům stojícím v blízkosti kostelů. Jelikož se mělo nové sokolské kino nacházet jen několik metrů od budovy kostela („nebezpečí rušení bohoslužeb, požáru a paniky“), Římsko-katolický farní úřad nesouhlasil s udělením kinematografické licence, což by znemožnilo existenci kina na zvoleném místě.⁴⁸ Kompromis se začal rýsovat v listopadu 1927. Římsko-katolický farní úřad oznámil, že by se vzdal svých námitek, kdyby byla zazděna velká okna z předsálí, která jsou proti kostelním oknům, a kdyby bylo změněno umístění promítací kabiny.

Další zdržení způsobila nutnost zapracovat všechny připomínky do stavebních plánů. Zemská politická správa v Brně si totiž vyžádala posudek místního oddělení pozemních staveb, který nalezl ve stavebních plánech a výkresech velké množství nesrovnalostí. ⁴⁹

Všechna výše popsaná zdržení posouvala datum otevření kina. Noviny Palacký v lednu 1928 shrnuly situaci takto: „V novém Sokolském kině, jak se zdá, nebude se tak brzo hrát, jak se předpokládalo. Do cesty postavily se neočekávané překážky, které zahajovací představení značně oddálí.“⁵⁰

Stavební plány, upravené na žádost Zemské politické správy v Brně, vyhovovaly v únoru 1928 všem předpisům.⁵¹ 23. února 1928 tak mohlo proběhnout další, v pořadí již třetí, úřední jednání o rekonstrukci objektu č. 268. Práce na novém sokolském kinu byly v té době už zcela dokončeny a zástupci Tělocvičné jednoty Sokol během projednávání požádali o co nejrychlejší přenesení kinematografické licence do nové budovy kina:

Zástupci Těl. Jednoty Sokol [...] prohlašují, že kino zařídí opravdu vzorně, takže se vyrovná i velkým kinům ve velkoměstech, ba v mnohém kina velkoměstská předčí. Z toho důvodu žádají, aby přenesení licence do nového kina bylo za navržených podmínek a docílené dohody povoleno co nejdříve, ježto budova jest již úplně hotova i s vnitřním zařízením. Komise uznává, že kino jest skutečně vzorně zařízeno, vykazuje velký počet vedlejších místností a prostranných chodeb a čekáren a může schválení plně doporučiti.

Součástí protokolu z třetího úředního jednání byla dohoda s Římsko-katolickým farním úřadem a Kostelním konkurenčním výborem, který také zastupoval zájmy katolíků. Za odstoupení od svých námitek vůči stavbě kina požadovali provedení drobných stavebních úprav (např. zvýšení komínu) a omezení projekcí do tří hodin odpoledne v neděli a ve státní svátky.⁵²

Římsko-katolický farní úřad ve Valašském Meziříčí nebyl jediný, kdo nelibě nesl stavbu nového sokolského kina. Dělnická tělocvičná jednota byla po podobném neúspěchu se získáním kinematografické licence jako Orel přinucena ke zřízení kina (prosinec 1928) v přilehlé obci Krhová a ne ve Valašském Meziříčí, jak měla původně v plánu. Zakladatelem a dlouholetým vedoucím kina Elektra v Krhové byl Miroslav Holčák.⁵³ Kino Elektra však nebylo významnou konkurencí, už jen kvůli poloze mimo centrum a mnohem menšímu počtu sedadel (139).⁵⁴ S legionáři, kteří měli také zájem o provozování kinematografické licence, se Tělocvičná jednota Sokol dohodla na finanční podpoře jejich organizace ze zisku z kina. Dohoda legionářů a sokolů byla možná díky dobrým vztahům, a to i na celostátní úrovni, založené na příbuznosti ideologií [Waic, 1996: 133].

2.2.3. Slavnostní otevření nového kina 1. dubna 1928

V kině se začalo hrát téměř přesně rok po schválení záměru koupit budovy bývalého pivovaru a přestavět jednu z nich na nové sokolské kino. Kino s názvem Bio Sokol zahájilo provoz 31. března 1928 promítnutím filmů Její princ a Cirkus Renz.⁵⁶

Slavnostní otevření proběhlo v neděli 1. dubna 1928 a zúčastnili se ho zástupci úřadů, korporací i tisku. Starosta Sokola J. Weingart v zahajovacím proslovu hovořil o vzniku myšlenky vybudovat nové sokolské kino ve středu města a zmínil také problémy s Římsko-katolickým farním úřadem, který stavbu ohrožoval. Za doprovodu vojenské hudby pod vedením dirigenta Františka Rylicha byl promítnut český film Dům ztraceného štěstí. Celkové náklady na vybudování kina byly tři čtvrtě milionu korun a noviny Lubina dále informovaly:

Sál i chodby jsou prostorné, šatna (zase!) nedokonalá a jako jediná nestačící. Pochyben je též prodej lístků se svým nepraktickým okénkem. Jinak všechno překvapuje velikostí a bude záležet na pov. činitelích, aby překvapovali i velikým programem a ne bezcennými braky, jimiž mez. obecenstvo bylo, až na vzácné výjimky, překvapováno celou řadu let.⁵⁷

Žádost o kolaudaci kina odeslala Tělocvičná jednota Sokol v březnu 1928.⁵⁸ Kolaudace kina se ale z neznámých důvodů uskutečnila až 8. listopadu 1928. Při kolaudaci byla nalezena jen drobná pochybení a závěrečné stanovisko doporučovalo udělit kinu povolení k užívání.⁵⁹

Zemský úřad v Brně⁶⁰ udělil novému kinu Bio Sokol 28. března 1929 „povolení k používání provozovny, postavené v domě číslo 268 ve Valašském Meziříčí, pro provozování kinematografické licence“. Sál měl rozměry 23,5 na 15 metrů a výšku 7 metrů.⁶¹ Kino mohlo navštívit až 746 diváků. K sezení dole v sále bylo k dispozici 568 a na balkóně 178 míst.⁶²

2.3. Bio Sokol v letech 1929 – 1941

2.3.1. Sociální historie: kinematografické licence, správa kina a program