DOS neposkytuje žádné API (Application Programming Interface) označuje v informatice rozhraní pro programování aplikací) pro práci v grafickém režimu, takže nelze přímo na DOSem vystavět grafické uživatelské rozhraní ani jeho služby využít pro počítačové hry.
Příkazový řádek a jeho spuštění
MS DOS se ovládal pomocí textových příkazů. Každý příkaz měl určitý význam. Uživatel si příkazy pamatoval anebo si je zapsal na papírek. K zadávání příkazů sloužila stejně jako dnes klávesnice. Později se objevily užitečné programy, které mohl uživatel ovládat pomocí myši.
Dnes jsou na trhu operační systémy, které uživatel ovládá pomocí myši a grafických symbolů (ikonky, okna). Tímto systémem je například Windows. MS DOS byl v systémech ponechán zřejmě z historických důvodů. Také se jedná o prostředí, kde je možné za určitých okolností vyřešit například havárii operačního systému Windows.
Příkazový řádek je možné spustit dvěma odlišnými způsoby. Spuštění příkazového řádku MS DOS při běhu systému je podobné tomu, jako když spouštíte například textový editor či jiný program.
Spuštění příkazového řádku MS DOS ve Windows:
1. Klikněte pomocí levého tlačítka myši na ovládací prvek Start.
2. Z nabídky vyberte možnost Spustit
3. Do textového pole v nově otevřeném okně Spustit napište příkaz command. (cmd)
4. Stiskněte tlačítko OK anebo klávesu ENTER
 
Druhou možností je spuštění příkazového řádku přímo z Nabídky Start.
1. Klikněte pomocí levého tlačítka myši na ovládací prvek Start.
2. Do vyhledávacího políka napíšeme text: Příkazový řádek
3. Potvrdíme klávesou Enter
Verze MS-DOSu
prosinec 1980 - firma Seattle Computer Products vyrobila 86-DOS 0.30
duben 1981 - firma Seattle Computer Products vyrobila 86-DOS 1.00
červen 1981 - Microsoft získal výlučné právo na 86-DOS 1.00 pod registračním názvem MS DOS
srpen 1981 - IBM vyrobil PC s MS-DOS 1.0
1983 - Microsoft vyvinul MS-DOS 2.0
1985 - Microsoft vyvinul MS-DOS 3.0
1987 - Microsoft vyvinul MS-DOS 4.0
1991 - Microsoft vyvinul MS-DOS 5.0
1993 - Microsoft vyvinul MS-DOS 6.0
1995 - Microsoft vyvinul MS-DOS 6.2
1996 - Microsoft vyvinul MS-DOS 6.22
1995 - Microsoft vyvinul MS-DOS 7.0 (součástí MS Windows 95)
1998 - Microsoft vyvinul MS-DOS 7.1 (součástí MS Windows 98)
2000 - Microsoft vyvinul MS-DOS 8.0 (součástí MS Windows ME)
Disková jednotka
Disková (vnější) paměťová média osobního počítače, na kterých jsou uloženy informace se nazývají diskové jednotky (Drive). Jednotky se označují názvem který se skládá z jednoho písmena abecedy a dvojtečky.
Většinou se jedná o tato zařízení:
Název Označení Popis
Disketové mechaniky A: B: dnešní počítače už většinou mají pouze
disketovou mechaniku pro diskety 31/2"
Pevné disky C: D: označení pevných disků vždy začíná od písmene
C:, i když počítač nemá disketovou mechaniku B:
CD-ROM E: nezbytnou součástí dnešních počítačů jsou
mechaniky pro čtení CD-ROM disků
Síťové disky F: G: disky na řídícím počítači sítě (serveru), pokud je
počítač připojen do počítačové sítě (většinou označené F: až Z:)
Soubor
Soubor (File) je základní informační jednotkou operačního systému MS-DOS pro trvalé ukládání informací do vnějších pamětí.
Název souboru
Každý soubor je určen svým názvem, který se skládá ze jména a přípony oddělených tečkou.
Zapisuje se tímto způsobem :
J J J J J J J J . P P P
jméno přípona
1-8 znaků 0-3 znaky
(Pozn.: Systém při výpisech nahrazuje tečku mezerou)
Při zadávání názvů souborů systém nerozlišuje velká a malá písmena. V názvu souboru mohou být použity skoro všechny znaky z ASCII tabulky, ale doporučuje se používat pouze písmena, číslice a znak podtržítko _ .
Mezi nedovolené znaky pro jména a přípony souborů patří : mezera ? * < > : . , ; + / \ ¦ (systém tyto znaky využívá k jiným, speciálním účelům)
Základní typy souborů
Typ souboru se rozeznává podle přípony v jeho názvu.
Programy - spustitelné soubory - obsahují instrukce pro procesor, mají vždy příponu COM nebo EXE, jsou spustitelné, tzn. že po jejich spuštění (zavedení do vnitřní paměti) se postupně provádějí instrukce, které jsou v nich uloženy.
Data - datové soubory - obsahují informace, které jsou zpracovávány prostřednictvím programů, mají libovolnou jinou příponu (tedy i žádnou).
Data jsou obecně soubory obsahující nějaké informace například texty, databázové položky, tabulky hodnot, obrázky apod.
Je zvykem pomocí přípony určovat, ke kterému programu daný datový soubor patří. Např.: TXT - obecný text, 602 - text pro textový editor T602, DBF - databázový soubor, PAS - text programu v jazyce PASCAL, PCX - obrázek, BAK - záložní kopie datového souboru...
Dávkový soubor je speciální textový soubor s příponou BAT obsahující posloupnost příkazů operačního systému. Tento soubor lze také "spustit" přičemž příkazy v něm uložené se provedou, jako by byly postupně zadávány na příkazovou řádku.
Označování souborů
Pro označení skupiny souborů určené vlastnostmi jejich názvů se používá tzv: hvězdičková konvence (wildcards). Pomocí zástupných znaků * a ? lze specifikovat (určit) najednou více souborů podle potřeby.
* - nahrazuje skupinu libovolného počtu jakýchkoliv znaků
? - nahrazuje jeden libovolný znak (nebo žádný znak, pokud je uveden jako poslední)
Př.:
*.* všechny soubory
*.BAK všechny soubory s příponou BAK
E*.* všechny soubory jejichž jméno začíná na E a mají libovolnou příponu
LEKCE?.TXT všechny soubory jejichž jméno se skládá z "LEKCE" a ještě jednoho znaku
a přípona je TXT (např. lekce.txt, lekce1.txt, lekce2.txt, lekceA.txt ...)
?.* všechny soubory s jednopísmenovým jménem
M?T.TXT soubory, jejichž jméno obsahuje jako druhé písmeno libovolný znak a přípona je
TXT (např.: mat.txt, m1t.txt, m_t.txt ...)
Adresář
Adresář (Directory) je název označující skupinu souborů a podadresářů (Subdirectory) a slouží pro rozdělení souborů kvůli přehlednosti. Obecně adresář představuje seznam položek (soubory, podadresáře a speciální položky) s informacemi o jejich velikosti, datu, času poslední změny a jejich vlastnostech (atributech). V jednom adresáři nemohou být dvě položky se stejným názvem.
Pozn.: Výrazem adresář se označují i podadresáře. Adresář, který obsahuje podadresáře je vůči svému nadřízeném adresáři podadresářem.
Název adresáře
Pro název adresáře platí stejná pravidla jako pro název souboru ale je zvykem (kvůli přehlednosti) označovat adresáře pouze jménem bez přípony. V dalším textu budou pro přehlednost názvy adresářů uváděny velkými písmeny a názvy souborů malými. Operační systém MS-DOS však všechny zadané názvy převádí na velká písmena a takto je i vypisuje.
Hlavní adresář
Na každém disku je vždy jeden hlavní (kořenový) adresář (Root directory) který se označuje \ (zpětné lomítko) a je vytvořen automaticky při formátování disku. Tento adresář nelze smazat a jsou v něm uloženy podadresáře a soubory a může v něm být uložena speciální položka se jménem disku. Jméno disku může být dlouhé 11 znaků a může obsahovat i mezeru.
Počet položek hlavního adresáře je omezen, počet položek podadresářů je omezen pouze kapacitou disku.
Stromová struktura adresářů
Adresáře a podadresáře tvoří na disku tzv. stromovou strukturu (Tree).
V podadresářích (tzn. kromě hlavního adresáře) jsou vždy obsaženy dvě speciální položky . a ..
. - odkaz na sebe (seznam položek adresáře s informacemi o jejich velikosti, datu, času a
vlastnostech)
.. - odkaz na nadřízený, rodičovský adresář (Parrent directory)
Úplná specifikace souboru
Každý soubor je uložen na nějaké diskové jednotce v nějakém adresáři. Pokud chceme s tímto souborem pracovat, musíme nějak určit (specifikovat) jeho umístění.
Úplná specifikace souboru se skládá ze tří částí :
jednotka:\cesta\název
jednotka - název disku, například C:
cesta - posloupnost adresářů oddělených zpětným lomítkem - začíná kořenovým adresářem, pokračuje přes všechny vnořené podadresáře až k podadresáři se specifikovaným souborem, například \PROGRAMY\T602
název - název souboru oddělený od cesty zpětným lomítkem například t602.exe
Př.: úplná specifikace souboru t602.exe na disku C: je :
C:\PROGRAMY\T602\t602.exe
Spouštění programů
Spuštění programu je činnost, kdy se program uložený ve vnější paměti zavede do vnitřní operační paměti a předá se mu řízení. Programy se spouštějí zadáním jejich názvu nebo jen jména na příkazovou řádku komunikačního programu operačního systému. Po ukončení programu se řízení vrátí komunikačnímu programu a zabraná operační paměť se uvolní.
Způsoby spouštění programů
Aplikační programy je vhodné (v síti většinou nutné) spouštět z jiného adresáře, než kde tyto programy leží. Spouští se tedy z adresáře, kam se mají ukládat vytvářené soubory a to úplnou specifikací (nejlépe pomocí dávkových souborů přístupných pomocí PATH, kdy dávkové soubory obsahují úplnou specifikaci spouštěných programů).
Často používané obslužné, pomocné a servisní programy se spouští pomocí vyhledávacích cest nastavených příkazem PATH (abychom nemuseli neustále vypisovat úplné specifikace, nebo nastavovat aktivní adresáře).
Uživatelské programy a výjimečně používané programy se spouští přímo jménem po nastavení aktivního adresáře ke spouštěnému programu.
Přerušení činnosti programu
Všechny složitější programy s propracovaným uživatelským prostředím se většinou ovládají pomocí nějakého nabídkového systému (menu), kde lze vybrat možnost ukončení programu. Pokud spustíme některý z jednodušších obslužných, pomocných nebo systémových programů a nechceme dál pokračovat v jejich činnosti (pokud samy neskončily), můžeme je přerušit použitím těchto kombinací kláves:
Pause nebo Ctrl-S pozastavení programu během výpisu na obrazovku
Ctrl-Break nebo Ctrl-C zrušení probíhající nebo pozastavené činnosti programu
Pokud program nereaguje na žádné klávesy a zdá se že nevyvíjí žádnou činnost, nezbývá jiná možnost než provést restartování operačního systému: Ctrl-Alt-Del Přerušení všech činností počítače, restart celého systému
RESET Přerušení všech činností počítače, restart celého počítače (RESET je tlačítko na panelu počítače)
Příkazy MS-DOSu
Příkazy OS se dělí na interní a externí. Interní příkazy jsou automatickou součástí jádra OS, které tvoří soubory IO.SYS, MSDOS.SYS, COMMAND.COM .
Ostatní - externí příkazy provádějí programy uložené v adresáři DOS, na který by měla být nastavena vyhledávací cesta příkazem PATH.
Interní příkazy
| 