| Kinematografické licence
Po celou dobu první republiky se provoz kin řídil nařízením č. 191/1912 z roku 1912.63 Kina mohla fungovat jen na základě licence udělované příslušným zemským úřadem na dobu maximálně tří let. Po vypršení licence museli provozovatelé kina o licenci znovu požádat, což byl byrokraticky náročný proces. Žádost běžně obsahovala, jak bude podrobněji vysvětleno níže, dokumenty o činnosti žádajícího subjektu, stanovisko městského zastupitelstva, okresního úřadu64, berního úřadu a policie. Princip byl takový, že žádající subjekt (například některá sokolská jednota) a udělovatel licence (příslušný zemský úřad) spolu nekomunikovaly přímo, ale prostřednictvím nižšího stupně státní správy, kterým byly okresní úřady. Na podobném principu byly založeny i žádosti o stavební povolení. Přes okresní úřady tak měla projít veškerá korespondence, která je v současnosti uložena v různém rozsahu ve státních archivech.
Největší změny v udělování kinematografických licencích nastaly ve dvacátých letech 20. století. Stát začal na základě rozhodnutí vlády v roce 1921 při udělování licencí upřednostňovat veřejné instituce před fyzickými osobami, což významně upřednostnilo obce nebo spolky jako Sokol a Orel. Tato praxe byla kodifikována výnosem ministra vnitra z roku 1926, který stanovil, že „jednotlivcům nebo sdružením nesledujícím účely dobročinné nebo kulturní nemá býti biografická licence v místech s více než 5 000 obyvateli udělována vůbec“ [Heiss – Klimeš, 2003: 308]. Postup úřadů zásadně ovlivnil strukturu držitelů kinematografický licencí, která se ve 30. letech již výrazně neměnila. Největší síť kin vlastnil Sokol. V roce 1937 vlastnili sokolské jednoty 45 % všech československých kin (832 z 1 850) [Heiss – Klimeš, 2003: 308-309].
Výše popsaný vztah mezi státní správou a kiny lze ilustrovat na příkladu kina Bio Sokol. Před vypršením licence v roce 1936 podala TJ Sokol Valašské Meziříčí žádost o prodloužení licence na další tři roky. Žádost obsahovala vyjmenování veřejně prospěšných činností, informace o zaměstnancích (jméno zástupce kinematografické licence a promítačů), účetní uzávěrku, potvrzení berního úřadu o zaplacených daních a seznamy hraných filmů.65 Zemský úřad v Brně si následně vyžádal prostřednictvím Okresního úřadu ve Valašském Meziříčí doplnění nekompletní žádosti a poté vydal pro kino novou kinematografickou licenci.66 Celý proces trval osm měsíců.
Žádost TJ Sokol Valašské Meziříčí o prodloužení kinematografické licence z roku 1939 adresovaná Zemskému úřadu v Brně může posloužit pro lepší představu o tom, jak jednota před úřady obhajovala svůj nárok na kinematografickou licenci. Po krátkém shrnutí základních faktů o místě pořádání kinematografických projekcí byla součástí žádosti deklarace společensky prospěšných aktivit realizovaných díky udělené kinematografické licenci. Kromě promítání českých filmů v daném počtu a vzdělávacích snímků pro mládež se jednalo hlavně o celou řadu společensky prospěšných činností financovaných ze zisků z kina (podpora spolku válečných poškozenců, vdov, sirotků, nezaměstnaných a chudých). Zdůrazňuje se také skutečnost, že sál kina je bezplatně nebo velmi levně propůjčován sociálním a kulturním institucím.67
|
