| Program kina Bio Sokol
Program kina Bio Sokol ve Valašském Meziříčí lze dohledat ve čtyřech zdrojích. Základní čísla o počtu filmů se pro většinu let nalézají v zápisech ze schůzí kinoodboru (Bio Sokol. Kniha zápisů 4), uložených v ATJS VM83 V SOkA Vsetín jsou uloženy seznamy filmů, jenž byly součástí žádostí o prodloužení kinematografické licence (programy pro léta 1931 – 1938).84 Údaje z těchto zdrojů jsou uvedeny v Dokumentační příloze v Tabulce 2. Třetím zdrojem informací o programu jsou noviny Lubina.85 Čtvrtým zdrojem je časopis Naše kino.86
Časopis Naše kino byl za účelem propagace kina vydáván od roku 1935 do roku 1940. Vydavatelem měsíčníku byl Jaroslav Malík.87 Naše kino vycházelo v nákladu 1 000 kusů.88 Naše kino obsahovalo programy filmových projekcí, popisy filmů, reklamy a od února 1937 rubriku s novinkami ze světa filmu.
Jedinečnost přínosu měsíčníku k historii kina spočívá mimo jiné v rubrice s názvem Hlasy z obecenstva a k obecenstvu. Následující ukázky jsou z března a dubna roku 1936:
Při promítání filmu „Čapajev“ jistá část obecenstva hlasitým způsobem projevovala souhlas s odehrávaným dějem. Nemíníme jim vytýkat, že se jim něco mimořádně líbilo, ale při jejich hlasitých projevech unikala ostatním divákům mnohá slova, jež ztrácela se v hluku hlediště. Film není divadlo, kde herec počká, až se obecenstvo uklidní. [...]—Mnozí z diváků mají zlozvyk, že si hlasitě předčítají, zvláště u jinojazyčných filmů, české titulky. Pro ty, kdož sedí v jejich blízkém okruhu je to hotová trýzeň.89
Rádi konstatují velmi četní návštěvníci velmi dobrou úroveň kinoprogramů v poslední době. Samozřejmě s jídlem roste apetit a mnozí už by chtěli, aby kino ve Valaš. Meziříčí bylo na úrovni premiérových biografů velkoměstských. Správa kina dělá co může, aby získala filmy dobré a pokud možno novinky. […] — Nářek nad nakláněním se sousedů k sobě a zastíňováním obrazu tomu, kdo sedí za takovými povídalky, je jistě oprávněný. Píšeme o něm již podruhé. Nečtěte si nahlas titulky a nenaklánějte se k sobě, ať vidí i ten, kdo sedí za Vámi!90
Bio Sokol patřilo se svými 746 sedadly mezi největší kina v župě Valašské Františka Palackého.91 Odhadem 23 % všech návštěvníků sokolských kin z této župy navštěvovalo právě Bio Sokol ve Valašském Meziříčí.92 Bio Sokol mělo v letech 1931 až 1940 na programu kolem 150 celovečerních filmů ročně. Počet představení byl ročně kolem 250 a v roce 1939 a 1940 se prudce zvýšil (až dvojnásobně) v důsledku nárůstu počtu obyvatel Valašského Meziříčí – o 30 % oproti roku 1938.93 Nárůst počtu návštěvníků je patrný při srovnání roku 1937 a 1940. V roce 1937 mělo kino kolem 100 000 platících návštěvníku a v roce 1940 jich bylo kolem 150 000.94 Počet obyvatel Valašského Meziříčí bez přilehlých obcí byl v roce 1940 kolem 9 000.95 V roce 1936 se hrálo kolem tří dnů v týdnu, ale počet hracích dnů se s rostoucím zájmem diváků v předválečné a válečné době zvyšoval.96 Počet filmů české výroby, hraných v kině, každým rokem rostl z 12 v roce 1931 na 45 v roce 1940.97
Obvyklý začátek každého představení byl spojen s promítáním reklam na akce pořádané sokolskou jednotou a inzerce na obchody ve vlastnictví členů jednoty či jiné podniky ve městě. Poté následoval týdeník a po něm hlavní program – celovečerní film. Mezi týdeníkem a celovečerním filmem byla přestávka. Tu mohli návštěvníci využít k nákupu občerstvení a zejména cukrářských výrobků z cukrárny Aloise Koňaříka, sokola a zástupce kinematografické licence. Po začátku války nesměl být do sálu na celovečerní film vpuštěn ten, kdo nebyl na předcházejícím týdeníku [Sekerka, 2009: rozhovor].
V souvislosti s vypjatou politickou situací v Evropě na konci 30. let mnozí diváci nelibě nesli promítání německých filmů, které se v předcházejících letech těšily velké popularitě. V polovině roku 1938 předseda kinoodboru Bohumír Holotík oznámil ostatním členům kinoodboru, že diváci odmítají německé filmy a že údajně připravují při nejbližším předvádění německého filmu demonstraci. S ohledem na nálady návštěvníků se naplánovalo, že jen čtvrtina hraných filmů bude z Německa. Bylo také rozhodnuto, že nebudou objednávány žádné nové německé filmy.98 Strach z demonstrací obyvatel Valašského Meziříčí byl ovšem zbytečný, žádné protesty proti promítání německých filmů neproběhly [Sekerka, 2009: rozhovor]. Pravděpodobně kvůli objednávání filmů s větším časovým předstihem se ještě v roce 1939 hrálo téměř čtyřikrát více amerických než německých filmů.99
V dubnu 1939 proběhla v Sokolském biografu revize kinematografické provozovny, která sloužila jako podklad pro prodloužení licence. Většina připomínek se týkala elektroinstalace a dalších protipožárních zabezpečení. Zástupci kina měli ale dbát i na to, aby při promítání filmů s politickým obsahem a žurnálů nedocházelo k „demonstrativnímu chování obecenstva“.100 Od přelomu roku 1939 a 1940 byla v kině při promítání filmů – hlavně žurnálů před hlavním programem – přítomna policejní hlídka. Poplatek za tuto službu byl 5 Kč za film.101
Licence udělená výnosem Zemského úřadu v Brně v dubnu 1940 je příznačně spojena s korespondencí zainteresovaných úřadů ohledně árijského původu odpovědného zástupce kina (vedoucího kinoodboru) Bohuslava Petra a promítačů.102
2.3.2. Ekonomická historie
Hlavním důvodem, proč Tělocvičné jednoty Sokol zřizovaly vlastní kina, byla možnost zisku, ze kterého se mohl hradit provoz jednot a mnoho dalších sociálních nebo kulturních činností. Od dvacátých let 20. století měly spolky na své straně nejdůležitějšího spojence – státní správu. Již dříve popsanou preferenci veřejných institucí před fyzickými osobami při udělování kinematografických licencí lze chápat jako určitou státní finanční podporu sociálních, tělovýchovných nebo kulturních organizacím. Právě přístup státní správy při udělování kinematografických licencí pomohl vytlačit z relativně lukrativního trhu provozování kin soukromé podnikatele. V roce 1937 vlastnili Sokolové 45 %, obce 12 %, Orel a další katolické spolky 6 % z československé sítě kin [Heiss – Klimeš, 2003: 307-308].
I když byla v dobové diskuzi lukrativnost provozování kin mnohdy přeceňována, na příkladu kina Bio Sokol ve Valašském Meziříčí jde vidět, že obrat kina představoval několik set tisíc korun ročně (viz Tabulka 3). Poměrně velké výnosy ze vstupného byly sice podmíněny nutností velkých investic (spojených zejména s nákupem zařízení pro zvukový film), ale skutečností bylo, že Bio Sokol bylo jedním z nejdůležitějších zdrojů finančních prostředků jednoty a výrazně přispívalo na mnohé sociální programy ve městě. Mezi legionáři a TJ Sokol byla dokonce uzavřena dohoda o rozdělení zisku.103 Bio Sokol patřilo se 746 sedadly k největším kinům v župě Valašské Františka Palackého a z 23 % se v ní podílelo na roční návštěvě všech sokolských kin.104
Kinu se dařilo v prvních letech po otevření v roce 1928 ekonomicky velmi dobře, ale celosvětová hospodářská krize, jejímž důsledkem byla velká nezaměstnanost, měla negativní vliv na výnosy kina. Nižší návštěvnost ohrožovala rentabilitu dříve velmi ziskového biografu:
Část nákladů byla z výtěžků zaplacena, ba zdálo se, že kino bude moci podporovat tělovýchovu. Ale r. 1930 nastal obrat. Časy se změnily, nastala t. zv. krise. V posledních třech letech bylo kino hodně pasivní. Nevydělalo ani tolik, kolik bylo třeba na zaplacení úroků a anuit. Dluh, váznoucí na kině (dnes něco málo přes půl milionu korun), neobyčejně tíží. Obecenstvo stává se velmi náročným. O koruně, kterou kdysi lehce a radostně návštěvník kina a divadla vydával, dnes každý velmi obezřetně přemýšlí. I při nejlepší snaze podnikajících, dávati jen to nejlepší, je návštěva našich podniků malá. V rodinách musí dostačit k zábavě radiopřijímač. Plná dvorana sokolovny neb plné kino jsou mimořádnou událostí.105
Z pololetní bilance v roce 1931 vyplynulo, že zatímco se obrat nijak podstatně nezvýšil, režijní náklady se zdvojnásobily. Velké náklady představoval nákup zvukového zařízení v roce 1931. Zvuková aparatura stála včetně instalace 160 000 Kč.106 (Podrobnosti jsou uvedeny v kapitole Technologická historie.) Další příčinou byla drahá doprava filmů, která za půl roku dosahovala výše 8 000 Kč. Velmi drahý byl také tisk plakátů. Kinoodbor proto rozhodl, že se jejich velikost zmenší.107
Předmětem novinových článků o kině Bio Sokol byly mimo jiné ceny lístků. Autor článku v novinách Lubina z června 1931 považoval ceny v případě promítání kvalitních zvukových filmů za přiměřené, ale u filmů, které jen „koketují“ se zvukem požadoval ceny nižší.108 Jiný listopadový sloupek se vrátil k problematice cen lístků a navrhoval po vsetínském vzoru tzv. lidové vstupné ve výši 1 až 3 Kč, což mělo napomoci zvýšit návštěvnost představení se slabším programem, na jehož vylepšení nejsou kvůli celkově špatné ekonomické situaci peníze.109
Zřejmě v reakci na tento a další nespokojené hlasy došlo v únoru 1932 ke snížení vstupného na němé filmy. Na programu kina se objevují ona lidová představení se sníženým vstupným. Nejdražší lístky na lidová představení byly za 4 Kč (balkon) a nejlevnější lístky na zadní místa stály 1 Kč. Vstupné na zvukové filmy sníženo nebylo, ale bylo rozhodnuto přispívat ze zisku do fondu pro nezaměstnané.110
O snížení vstupného na zvukové filmy se jednalo i na podzim roku 1932. Účetní kinoodboru Bohumír Holotík byl proti s argumentem, že režie kina na jeden zvukový film je 1 600 Kč (z toho půjčovné je asi 500 Kč111). Jeho vystoupení bylo hlavním důvodem, proč se s cenami vstupného v roce 1932 už nehýbalo.
Tíživá ekonomická situace se promítla i do osobní vztahů. Někteří členové jednoty totiž obviňovali vedení kina – kinoodbor – ze špatného řízení biografu. Pro všechny bylo též bezesporu nepříjemnou událostí propuštění domovníka kina Františka Smolky kvůli zpronevěře.112
V roce 1933 vrcholila v Československu hospodářská krize. Celková výše dluhů TJ Sokol byla přes 550 000 Kč.113 Kinu zřejmě ubývalo návštěvníků, a tak bylo rozhodnuto snížit cenu lístků i na běžný program (ne jen na tzv. lidová představení). Od září 1933 stál po zlevnění nejdražší lístek do první řady 6 Kč. Dále byla místa rozdělena do kategorií. Kategorie I byla za 5 Kč, II za 4 Kč (3 Kč snížené vstupné) a III za 3 Kč (2 Kč). Vstupné na němé filmy se nezměnilo.114 V srpnu bylo zavedeno na sobotním promítání občasné uvádění zvukových filmů za nižší ceny v rozmezí 5 až 2 Kč (1,50 Kč snížené vstupné).115
I když samo kino mělo finanční problémy, snažilo se stále přispívat na sociální programy, které byly v době krize obzvlášť potřeba. Od dubna 1934 byl odváděn z každé vstupenky příplatek 10 h ve prospěch nezaměstnaných. I přes složitou hospodářskou situaci hospodařil kinoodbor tak, že v roce 1934 dostálo kino alespoň všech svých závazků, což bylo oproti předešlým rokům zlepšení.116
O složitější finanční situaci, ve které se kino nacházelo ještě v roce 1935, svědčí skutečnost, že biograf dlužil v září dvě hypotéční splátky. Celkově bylo však hospodaření v roce 1935 hodnoceno příznivě. Buď se do konce roku povedlo hypotéční splátky uhradit, nebo bylo vyjednáno jejich odložení:
Výsledek činnosti kinoodboru v roce 1935 byl velmi uspokojující. Kino dostálo všem svým povinnostem hospodářským i mravním. Hospodářství se projevilo určitým přebytkem do nového správního roku. Že se kinu dařilo dobře, toho příčinu lze hledati v tom, že návštěvníci byli s výběrem filmů spokojeni a v obezřetném vedení hospodářském.117
Od poloviny třicátých let nastává obrat a finanční hospodaření kina se zlepšovalo. V roce 1937 navštívilo kino téměř 100 000 diváků.118 Příjmy kina od roku 1933 neustále rostly. V roce 1933 byl příjem kina z promítání filmů, šatny, pronájmů budovy a reklamy 221 312 Kč.119 Rok 1939 je spojen s nárůstem počtu diváků (o 30 % oproti roku 1938) a s tím souvisejícím zvýšením příjmů. V roce 1939 byl příjem ze stejných činností téměř dvojnásobný: 418 162 K.120 Finanční situace kina byla v roce 1939 hodnocena celkově jako velmi dobrá. Velká část hypotečních dluhů již byla splacena a kino Bio Sokol nemělo žádné další dluhy.121 Další informace o příjmech a vydáních poskytuje v Dokumentační příloze uvedená Tabulka 3.
Závěr z úřední revize kina Bio Sokol v roce 1939 přinesl povinnost provést řadu stavebních úprav a hlavně povinnost mít z kina ještě jeden východ. K tomu bylo nutné provést nákladnou přestavbu zadní části kina.122 Požadované úpravy měly stát kolem 400 000 korun.123
Také rok 1940 byl z ekonomického hlediska pro kino příznivý, a tak bylo rozhodnuto o modernizaci zvukového zařízení. Byly zakoupeny nové promítací přístroje v hodnotě 136 000 korun124 a vylepšení se dočkalo také zvukové zařízení kina.125
2.3.3. Technologická historie: zvukový film a stavební úpravy
Po prvních představeních synchronních zvukových filmů126 v roce 1927 a 1928 v Československu převládal ze strany českých filmových podnikatelů k novince skeptický postoj, který byl podporován i filmovou kritikou. Nicméně zájem diváků přiměl kina k tomu, aby se přizpůsobila módě, a tak začala jejich postupná úprava na zvukový film. Největší pražská kina si mohla dovolit obrovské finanční investice, ale ta menší zpočátku se zřízením zvukového kina váhala. Rozhodující byl rok 1930, kdy bylo jasné, že němý film postupně zmizí z kin, což se projevovalo nedostatkem němých filmů na trhu a také vyššími zisky z promítání zvukových filmů. Do konce roku 1930 byla zvukovou aparaturou vybavena přibližně stovka z tisícovky československých kin. Od roku 1931 tlak na přechod na zvuk ještě zesílil. Německá produkce němých filmů, na které byla česká kina závislá, klesala, proto menší kina bez zvukového zařízení pociťovala nedostatek filmů. Ve větších městech naopak zájem o němé filmy upadal. Pro malá kina nebyl nákup zvukové aparatury jen dočasné finanční zatížení jako pro kina ve větších městech. Náklady na koupi zvukového zařízení se malým kinům nemusely vůbec vrátit. Ovšem už od roku 1930 byly na trhu k dispozici i levnější aparatury.127 Kromě cen byly dalším zásadním problémem patentové spory128 mezi výrobci zvukových aparatur [Štábla, 1990a: 2-9].
Bylo zmíněno, že filmová kritika byla zpočátku ke zvukovému filmu skeptická. Stejně tomu tak bylo i na Valašsku. V novinách Lubina vycházely články, které vyjadřovaly přinejmenším pochybnosti k zavádění zvukového filmu. Noviny ovšem daly prostor i kladným ohlasům, ne-li přímo nadšeným. Zvukový film byl obecně v novinách nejdiskutovanějším tématem, které se týkalo valašskomeziříčského kina.
Ze sloupku o zvukovém filmu, otištěném v novinách Lubina v únoru 1930, se dá dovodit, že osobní zkušenost s promítáním filmu s novými zvukovými aparaturami měli jen ti, kteří cestovali do velkých měst. Autor ve sloupku vyjmenovává přednosti promítání filmů se synchronním zvukem a staví je do kontrastu se staršími způsoby zvukových doprovodů filmů. Mimo jiné píše: „To už není ten hluchý, mrtvý film, který musel býti každou chvíli ve své fádnosti kříšen hudbou, jež byla velmi často dobrá k tomu, aby udržovala diváky alespoň částečně při životě.“129
Reakce pisatele, který si zvukový film naopak neoblíbil a své divácké zážitky nasbíral na brněnské filmové burze, vyšla o tři týdny později. Nadšení z nástupu zvukového filmu odmítal. Zvukové filmy, především ty, ve kterých jsou dlouhé dialogy a ne jen hudba, považoval autor za „odchovance dneška“, kterým by neměla být psána „vyznání lásky“. Mimo jiné píše: „Prostředí kinových sálů, kde divák je nerozlučně spjat a skoro bych řekl fascinován pološerem, často příjemnou vůní parfému, tichem a intimitou, to prostředí nesnese hluku.“130
Před nástupem synchronního zvukového filmu byly filmy v kině Bio Sokol ve Valašském Meziříčí běžně doprovázeny malým vojenským orchestrem nebo, stejně jako v mnoha jiných kinech, hudbou z gramofonu. V polovině roku 1930 byl zakoupen v Olomouci nový „gramofonový stroj“ včetně desek a příslušenství: 44 desek a náhradní díly (například péro, kartáček a 6 krabiček jehel). Nákup stál celkem 7 764 Kč (gramofon 6 000 Kč, desky 1 546 Kč, příslušenství 218 Kč).131 Téměř 8 000 Kč nebyla malá částka, ale ve srovnání s cenami zvukových zařízení byla pro kina v menších městech přijatelná. Po počátečních problémech s kvalitou byla většina diváků se zvukem v kině spokojena:
Přesto, že bylo tolik nespokojenosti s hudbou v sokolském kinu při zavádění gramofonu místo vojenské hudby, lze nyní pozorovat mezi návštěvníky všeobecnou spokojenost. První začátky nebyly sice nijak slavné, neboť bylo slyšet všechno možné, jen ne hudbu a někdy ani to, avšak poslední dobou lze ve výkonnosti aparátu pozorovat značné zlepšení.
V citovaném článku se dále spekuluje, že by se mohl vojenský orchestr opět vrátit a gramofon by byl jen jako náhradní řešení. Toto řešení by dokonce bylo uvítáno „obcí kinofanoušků s velkou radostí“.132
Gramofon ovšem vydržel a s jeho doprovodem byl promítán například film Zpívající bloud: „Četné obecenstvo na všech třech představeních radostně uvítalo, když v posledním oddíle pojednou souhlasil gramofonový doprovod s promítanými titulky na plátně a obrovská většina jeho teprve si uvědomovala přednosti zvukového filmu.“133
Konkrétní snahy o koupi zvukové aparatury pro synchronní zvukový film se datují od roku 1931. Na začátku roku 1931 jednal kinoodbor o „zřízení zvukového kina“. Členové kinoodboru, kteří měli o koupi zvukového zařízení pro Bio Sokol rozhodovat, byli jednatelem kinoodboru Juliem Janovským seznámeni s postojem Svazu sokolských biografů, který nabádá kina k velké opatrnosti vzhledem k bouřlivému vývoji v této oblasti.134
V únoru 1931 se v kinoodboru jednalo o zkušebním promítání zvukových filmů firmou Elektrofon. K promítání mělo být svoleno jen za předpokladu, že na právě používaném promítacím stroji nebudou provedeny podstatné změny. Zvukové zařízení firmy Elektrofon nemělo zrovna nejlepší reference. Nejenže s její aparaturou byly špatné zkušenosti v kině Centrál v Holešově, ale aparatura neměla právně ošetřeny ani všechny používané patenty.135 Přes tyto problémy bylo s firmou Elektrofon dohodnuto nezávazné zkušební čtrnáctidenní promítání za 2 000 Kč.136 Po zkušebním promítaní se kinoodbor rozhodl, že zařízení firmy Elektrofon je pro potřeby nevyhovující.137
Kromě firmy Elektrofon se uvažovalo ještě o dalších firmách. Bylo proto rozhodnuto, že firmy Pragaradio, Lövenstein, ČOS a Stuchlick (stroje Zeiss Ikon) budou požádány o podrobné rozpočty, případně o zkušební promítání.138
Koupě zvukové aparatury měla zvýšit zisk kina, což byl hlavní důvod jejího zakoupení. V souvislosti s úvahami o pořízení zařízení pro zvukový film byla proto v březnu 1931 provedena ekonomická analýza současného stavu kina. Zjistilo se, že průměrná návštěvnost jednoho představení je 500 osob. Průměrná cena za jeden lístek byla 2,16 Kč, což znamenalo, že byla obsazována většinou nejlevnější místa. Koupě zvukové aparatury mohla kinu prospět nejen celkovým zvýšením návštěvnosti, ale i zvýšením počtu bohatších diváků, kteří jsou ochotni kupovat si dražší lístky na lepší místa. Nebylo totiž vůbec výjimečné, že diváci dojížděli kvůli zvukovému kinu do jiných měst.139 Kromě ekonomických úvah byly pro nákup zvukového zřízení například důvody kulturní nebo rivalita mezi sokolskými jednotami.
Nákup zvukového zařízení do kina Bio Sokol byl nevyhnutelný. Otázkou ovšem stále bylo, od jaké firmy má zařízení pocházet a jestli má být koupě provedena ještě před začátkem podzimní sezóny.140 Jednatel kinoodboru Julius Janovský proto odjel v březnu 1931 do Prahy, aby si prohlédl zařízení firmy Gaumont141 a konkurenční zařízení inženýra Pazderky (o výše zmíněných firmách se již nejednalo). Získané informace o ceně zařízení měly posloužit mimo jiné k výpočtu nových cen vstupenek po koupi zvukové aparatury, „aby se kino zvukové vyplácelo a přece aby ceny návštěvníky nezatěžovaly“.142
Julius Janovský po návratu z Prahy sdělil členům kinoodboru na schůzi 26. března 1931, že je přesvědčen, že si kino nevystačí jen s jedním promítacím strojem a že by se měly zakoupit stroje dva. Nejzásadnějším rozhodnutím byl ovšem výběr firmy, od které se zařízení koupí. Členové kinoodboru vybrali Klangfilm a Gaumont:
Ze všech nabídek rozhodují se přítomní bratři pro Klangfilm a Gaumont. Protože to jsou značky světového jména, jsou patentně úplně bez závady a zaručují dobrou jakost a reprodukci.143
Hned poté proběhlo hlasování o tom, jestli má koupě proběhnout hned, nebo až na podzim. Hlasy všech přítomných se přiklonily na stranu okamžitého nákupu. Rozhodnutí musela ještě potvrdit druhý den konaná schůze správního výboru TJ Sokol. V březnu 1931 tak padlo definitivní rozhodnutí o nákupu zvukového zařízení firmy Gaumont.144
Následovala série jednání se zástupci pražské pobočky francouzské firmy Gaumont. Firma Gaumont se dopisem zaručila za „bezvadnou reprodukci, kvalitu svých strojů a patentní bezzávadnost“. Zástupci firmy Gaumont zároveň souhlasili poskytnout slevy ve stejné výši, v jaké je nabízela konkurence. Při zaplacení 40 000 Kč po instalaci souhlasili s bezúročnými splátkami ve výši 5 000 Kč měsíčně. K závěrečnému jednání byl do Valašského Meziříčí pozván také zástupce a technický ředitel firmy Gaumont inženýr Harnisch.145
Koncem dubna 1931 bylo zařízení firmy Gaumont dodáno a nainstalováno.146 Jednalo se o zvukovou aparaturu s obchodním názvem Radio Junior.147 O týden později noviny zmiňují, že zvuková aparatura stála včetně instalace 160 000 Kč a že tak dokonalé zařízení žádné jiné kino na Moravě nevlastní.148
Existovaly dva základní druhy zvukových zařízení, které si kino mohlo koupit. K tomuto účelu sestrojené promítací stroje (tzv. zvukové projektory) nebo normální promítací stroje se zvukovými adaptéry na světelný film. Hlavními součástmi zvukového zařízení byl zvukový projektor nebo zvukový adaptér, předzesilovač149, zesilovač a reproduktory [Novák, 1934: 43-74]. Zařízení firmy Radio Junior patřilo podle studovaných zdrojů k prvnímu ze dvou druhů zvukových zařízení, neboť hlavní součástí byla dvojice zvukových projektorů.
Zvuková zařízení se dělila do dvou skupin podle toho, jaký systém záznamu zvuku byl využíván, jestli systém optický (též světelný, fotocelární) nebo deskový [Novák, 1934: 42]. Někdy se pro optický systém užíval název světlotón a pro deskový systém jehlotón [Štábla, 1989: 638]. Optický záznam zvuku (intensivní nebo transversální) byl umístěn přímo na promítaném filmovém pásu150, deskový systém spoléhal na speciální desky se záznamem zvuku pro daný film. Kvůli problémům se synchronizací desek či jejich rychlým opotřebením tento systém v praxi postupně ustupoval [Novák, 1934: 42-43].
Nové zvukové zařízení Radio Junior umožňovalo hrát filmy s optickým i deskovým záznamem zvuku nebo postaru doprovázet němý film hudbou z běžných gramofonových desek:
Bylo zde na vše důmyslně pamatováno a tak lze aparátu používati jako zvukového a němého zároveň. Na litinové desce, kde nalézají se synchronisátory, umístěny jsou rychlostní skříně opatřené pákou, již lze pouhým přepnutím regulovati chod projektoru a počet obrátek disku. Jsou zde čtyři možnosti předvádění a to pouhým přepnutím na: 1. systém fotocelární, 2. deskový, 3. němý film s doprovodem obyčejných gramofonových desek, 4. gramofonová hudba samostatná. [...] Celkový souhrn odborného výkladu dá se vyjádřiti stručně: silné, stabilní konstrukce, snadný dohled na jednotlivé části stroje, lehká kontrola provozu a krajně jednoduchá obsluha.151
Možnost přehrávat zvukové filmy obou systémů byla v kině Bio Sokol skutečně využívána.152 Podle inzerce firmy Gaumont bylo zvukové zařízení Radio Junior ideální pro kina o velikosti 300 až 700 míst k sezení.153 Jak již bylo zmíněno, zvukové zařízení Radio Junior mělo dva projektory, což umožňovalo nepřerušované promítání filmů.154
3. května 1931 proběhlo v kině Bio Sokol první představení na nové zvukové aparatuře.155 Toto filmové představení bylo velkou událostí pro celé město [Sekerka, 2009: rozhovor]. Hrál se nový český snímek On a jeho sestra s Vlastou Burianem a Anny Ondrákovou:
Bohužel tento film pro své, sice malé, ale přece pozorovatelné nedostatky v natáčení a snad i v reprodukci, neumožnil pořadatelům plně dokázati, že projekční a zvuková aparatura Gaumont je skutečně stoprocentní; obecenstvo se však o tom přesvědčí jistě při promítání zvukových filmů jiných. Že je však opravdu prvotřídní, bylo možno pozorovati na kreslené veselohře. Dalším zvukovým 100% mluvícím českým filmem […] je drama Když struny lkají […]. Film svým prostým, dojímavým dějem uspokojí jistě většinu návštěvníků.
Plán promítání filmů byl takový, že středy a soboty byly vyhrazeny pro němé filmy a ostatní dny pro filmy zvukové.156
Na schůzi kinoodboru 6. května 1931 poděkoval předseda Arnošt Dadák přítomnému zástupci a technickému řediteli firmy Gaumont inženýru Harnischovi, který byl vedoucím instalace zvukových strojů pro Československo. Ocenil především svědomitou instalaci zařízení v daném termínu. Inženýr Harnisch slíbil, že všechny poruchy budou včas opraveny a že do té doby, než se operatéři správně zaučí, navštíví kino jednou za měsíc, aby se přesvědčil, že je vše v pořádku. Dále se projednávala smlouva s firmou Gaumont, podle níž musel být stroj pojištěn. Pojištění bylo sjednáno u pojišťovny Slavie.157
Údržba nových promítacích strojů musela být prováděna velmi pečlivě. Byl-li stroj shledán prodávající firmou v zanedbaném stavu, mohl to být důvod k ukončení záruky. Hrozba ukončení záruky stála nedlouho po koupi zařízení i před kinem Bio Sokol. Firma Gaumont totiž shledala promítací stroje ve valašskomeziříčském kině ve velmi zanedbaném stavu. Kinoodbor byl následně firmou varován, že bude zrušena garance, nebudou-li stroje pod kontrolou jejich inženýra, za což žádali měsíční poplatek 500 Kč, který se později povedlo snížit.158
Po úspěšné instalaci zvukové aparatury do kina Bio Sokol se v novinách Lubina začaly pravidelně objevovat články, které komentovaly kvalitu projekcí zvukových filmů. Očekávání recenzentů mnohdy narazila na neprofesionalitu při promítání („sluchově přihňáplý operatér“) a na to, že se promítala jiná jazyková verze - místo toho, aby byla promítnuta lepší německá, hrála se, podle nich, horší francouzská verze („francouzská kopie [...] nebyla o nic lepší než ten gramofon“).159 Po sérii kritičtějších článků ovšem noviny v druhé polovině roku 1931 napsaly, že reprodukce zvukových filmů se velmi zlepšila.160
Jednání o zřízení zvukového kina bylo možné sledovat poměrně podrobně díky dochovaným archivním materiálům (ATJS VM) a provedené rešerši periodik. Informace o dalších událostech, týkající se úprav zvukového zařízení nebo stavebních úprav, jsou mnohem mezerovitější.
V roce 1933 pravděpodobně proběhla oprava zvukového zařízení firmou Gaumont.161 Ve stejném roce byly provedeny drobné stavební úpravy kina, které zahrnovaly zavedení ústředního topení do promítací kabiny.162 Olej v promítacím stroji totiž v chladné promítací místnosti často tuhnul. Stroj proto musel běžet hodinu před představením, aby docílil požadovaných obrátek, čímž byl zbytečně opotřebováván.163
Nejdůležitější událostí roku 1934 bylo „jednání o vydání znovuzřízení zvukové aparatury firmě Philips“. Jednání byla nezbytná proto, že firma Gaumont v tomto roce zanikla. Po zániku firmy Gaumont tak neexistoval nikdo, kdo by prováděl opravy a následně za ně i ručil. Hrozilo tedy nebezpečí, že při poruše zařízení by jej neměl kdo opravit, což by mělo za následek uzavření kina. Zvukový technik firmy Philips provedl osobní prohlídku nainstalovaného zařízení a určil náklady na montáž ve výši 9 900 Kč (nezahrnující pomocné práce a tehdejší daň z obratu).164 Úprava nezahrnovala jen součásti zvukové aparatury, ale také akustickou úpravu sálu.165
V roce 1936 došlo k další, blíže nespecifikované, modernizaci zvukového zařízení v kině Bio Sokol.166 Jinak byl rok 1936 naplněn běžnými provozními starostmi včetně řešení problémů s nevhodně zařízenou šatnou a udělení zakázky na novou skříň pro reklamní snímky. Ve stejném roce proběhlo jednání s firmou Philips o dodání lampového usměrňovače pro obloukovou projekční lampu.167 V následujícím roce byla opravena fasáda budovy. Bylo také nutné obnovit venkovní a vnitřní nátěry.168 V roce 1938 bylo na zkoušku zapůjčeno nové zvukové zařízení od firmy Philips a po jeho vyzkoušení se uvažovalo o jeho zakoupení. Jednalo se také o potřebě nového zesilovače a reproduktoru.169
Úřední revize kina v dubnu 1939 skončila povinností provést mnohé stavební úpravy. Nejzásadnější z nich byla nutnost zřídit ještě jeden východ z kina. Důvod tohoto nařízení byl v nárůstu počtu návštěvníků kina v důsledku skokového zvýšení počtu obyvatel Valašského Meziříčí. Aby mohl být získán požadovaný další východ, musela být provedena přestavba zadní části kina.170 Návrh požadovaných stavebních úprav dostal za úkol architekt a člen kinoodboru Bohuslav Kupka:
Na to referuje bratr Kupka o úpravách v budově kina. Úprava musí být řešena velkoryse. Přednesl pak některé své návrhy o nichž se rozpředla čilá debata. Zásadně bylo usneseno, že se adaptace prováděti bude. Podrobnosti však musejí býti každým členem výboru dobře promyšleny. O definitivním a podrobném řešení bude rozhodnuto v příští schůzi.171
Poměrně rozhodný závěr schůze kinoodboru, který projednával stavební úpravy, ovšem neznamenal, že k úpravám došlo rychle. Na následující schůzi bylo jen stručně konstatováno, že „k rozsáhlé adaptaci zatím přikročeno býti nemůže“.172
Podrobnosti o plánovaných stavebních úpravách byly projednány až koncem roku 1939 a konečný návrh měl být získán v soutěži „ideových plánů na přestavbu zadního traktu kina“. Náklady na přestavbu neměly překročit 400 000 korun a soutěž měla trvat do konce února 1940.173 Před vyhodnocením soutěže provedli zástupci firmy Philips vylepšení na zvukové aparatuře a bylo pořízeno nové promítací plátno.174 V novinách Lubina se o zlepšení zvukového zařízení psalo, že tak dobrou zvukovou aparaturu mají jen v sedmi kinech v Praze a v jednom brněnském kině. Z „venkovských měst“ bylo tak kino ve Valašském Meziříčí první.175
Když byla v březnu vyhodnocena soutěž o vítězný návrh na přestavbu zadního traktu kina, ukázalo se, že žádný návrh zcela neřeší všechny požadavky. Po neúspěchu se soutěží byla sestavena komise složená z inženýra Šupáka, architekta Bohuslava Kupky, stavitele Žídka a inženýra Turka, která dostala za úkol vyhotovit „konečný náčrtový projekt“, jenž by byl syntézou dobrých podnětů z uspořádané soutěže.176 Později byl úkol komise rozšířen na vypracování stavebního plánu s přesným rozpočtem s termínem dodání plánů do 1. května 1940.177 Kvůli výhradám architekta Bohuslava Kupky byly nakonec předloženy dva návrhy – jeho vlastní a návrh zbylých členů skupiny. Při hlasování členů kinoodboru na jaře 1940 zvítězil návrh autorů Šupáka, Žídka a Turka, který měl být poté přepracován do konečných stavebních plánů.178
Tím ale spory kolem přestavby neskončily. Toto téma se probíralo ještě na podzim 1940, neboť architekt Bohuslav Kupka se nechtěl smířit se svou prohrou a plány se měly posuzovat i na úrovni ČOS. V listopadu 1940 bylo rozhodnuto o zakoupení dvou nových (zvukových) promítacích přístrojů od firmy Philips za 118 000 korun.179 Krátce poté bylo rozhodnuto nakoupit lepší a novější modely, které stály 136 000 korun.180
Kompletní stavební projekt autorů Šupáka, Žídka a Turka, jehož příprava se táhla téměř celý rok 1940, je z roku 1941. V tomto projektu mělo dojít k rozšíření stísněných místností a především schodiště. Pro tento účel měla být využita vedlejší budova č. 578. V hlavním sále měl být upraven hlavní vchod a počet i rozmístění sedadel – jejich počet měl klesnout z 746 na 695.181 Plány přestavby mají datum 16. dubna 1941.182 Srovnáním plánů a pozdějších fotografií lze usoudit, že k navrženým stavebním úpravám nikdy nedošlo.
2.4. Kino po zrušení TJ Sokol a poválečný vývoj do zestátnění v roce 1952
O poměrech v kinech v Protektorátu Čechy a Morava je známo, že zaměstnanci kin museli být od roku 1941 povinně členy Českomoravského filmového ústředí (ČMFÚ) [Eismann, 1999: 55]. ČMFÚ byla zastřešující instituce českého filmového průmyslu, která přímo podléhala Úřadu říšského protektora [Dvořáková, 2006: 191-192]. Od listopadu 1944 měla na starost provoz kin Českomoravská kinematografická společnost (ČKS), založena stejně jako ČMFÚ pro českou správu zabraného majetku. Záměrem bylo vytvořit český správní orgán, který by chránil zabavený majetek před rušením a převody na jiné osoby nebo dokonce ničením a převozem zařízení do Říše [Eismann, 1999: 55].
Již bylo zmíněno, že po roce 1939 byly spolkové biografy sdruženy pod německou majetkovou správu (Vermögensamt). Seznam kin v Čechách a na Moravě potvrzuje skutečnost, že bývalé Bio Sokol ve Valašském Meziříčí, od konce září 1941 přejmenované na Kino Alfa, bylo taktéž pod německou majetkovou správou. V roce 1943 byl provozovatelem Lichtspieltheaterverwaltung (Vermögensamt)183 a v roce 1944 ČKS. V roce 1944 mělo kino 739 míst k sezení a ceny vstupenek byly od tří do devíti korun.184
Jediné archivní materiály ke Kinu Alfa z tohoto období pocházejí až z roku 1944 a jsou psány v němčině. Jedná se o písemnosti vztahující se k revizi kina.185 To málo, co je z nich čitelné, svědčí o tom, že jako zástupce bývalého sokolského kina vystupoval i v roce 1944 Bohuslav Petr, který zastával před rozpuštěním TJ Sokol funkci předsedy kinoodboru sokolského kina.186
Po skončení války bylo kino v červenci 1945 přejmenováno na Kino Sokol.187 Pravidelná promítání byla zahájena 30. srpna 1945.188 V dubnu 1946 byl dosavadní vedoucí Kina Sokol Bohuslav Petr vystřídán Miroslavem Holčákem (zakladatel kina Elektra v Krhové), který byl jako okresní vedoucí státních kin pro okres Valašské Meziříčí pověřen zplnomocněncem pro správu státních kin prozatímní správou Kina Sokol. V dubna 1946 se také změnil název kina, a to z Kino Sokol na Valašské kino.189 Působení Miroslava Holčáka nebylo prozatímní, neboť byl vedoucím kina i mnoho let po roce 1946. Miroslav Holčák je v roce 1948 uváděn jako zástupce Československého státního filmu. Člen TJ Sokol, který se podílel na provozu kina před válkou, Karel Strnadel byl správcem objektu.190
Při osvobozování města a ústupu německé armády bylo kino poškozeno výbuchem blízkého mostu přes Rožnovskou Bečvu. Náročné opravy výbuchem narušené statiky střechy a stropu se neustále odkládaly. V roce 1948, ještě tři roky po otevření kina, byly v dochované korespondenci závady na stropní a střešní konstrukci označovány za tak závažné, že by mohly ohrozit životy návštěvníků.191 Proto bylo nutné provést šetření, které určilo stav objektu a nutné opravy.192 Koncem čtyřicátých let byly provedeny jen základní zabezpečovací práce. Kompletní rekonstrukce (včetně výměny stropu, krovu a části střešní krytiny) byla provedena až při rekonstrukci kina v roce 1953, tedy po osmi letech. Opravy byly financovány z rozpočtu Československého státního filmu.193
Již v průběhu války se vedly obecné diskuse o budoucnosti kinematografie jako takové. Plány na budoucí zestátnění kinematografie připravoval v letech 1943 až 1944 ilegálně Filmový akční výbor složený z pracovníků oboru. Po válce se nakonec prosadila nejradikálnější varianta v podobě široce pojatého státního monopolu. Východiskem této ideje byla inspirace ze zahraničí, tradiční domácí pohled na kulturu jako na národní instituci a přetrvávající koncepce německé filmové politiky v Protektorátu Čechy a Morava. Tato koncepce byla významným krokem k centrálnímu řízení filmového oboru a charakteristická je i personální kontinuita ve významných funkcích z Protektorátu Čechy a Morava do poválečných dob [Kupková, 2006].
Právní rámec pro zestátnění kinematografie poskytl dekret prezidenta Edvarda Beneše č. 50/1945 Sb., podepsaný 11. srpna 1945, který nabyl účinnosti 28. srpna 1945. Na základě dekretu byl k provozování filmových ateliérů, výrobě osvětlených filmů, laboratornímu zpracování filmů, půjčování, dovozu, vývozu a jejich veřejném promítání oprávněn výhradně stát.194
Dekret prezidenta republiky č. 81/1945 Sb., který nabyl účinnosti 17. října 1945, umožnil oficiální obnovení zrušených spolků na celostátní úrovni. Členové v minulosti zrušených spolků získali dekretem zároveň právní nárok na vrácení nacisty zabaveného majetku.195 Nejvíce prvorepublikových kin vlastnily sokolské jednoty. Spolky sice měly na základě dekretu č. 81/1945 Sb. nárok na zabavený majetek, ale už od srpna 1945 se státní správa pokoušela získat kina do svého vlastnictví. Sokolové se většinou předání kin bránili a očekávali, že budoucí zákonná úprava či prováděcí nařízení k dekretu č. 50/1945 Sb. jim umožní ponechat si kina ve své správě, nebo že se vůbec nestanou předmětem zestátnění. I když se státní správě povedlo převzít některé biografy, majetek oficiálně stále náležel spolkům. ČOS odmítala jakákoli přechodná opatření ze strany státních orgánů v podobě zabavování sokolského majetku [Eismann, 1999: 56-61]. Odpor k předávání kin byl logický. Zisk z provozu biografů se podstatnou měrou podílel na financování činnosti jednoty. Ztráta kina znamenala zásadní omezení všech jejích činností.
Snahy o zestátnění kin se samozřejmě dotkly i župy Valašské Františka Palackého. Činnost této župy byla obnovena brzy po válce a v červnu 1945 proběhla valná hromada.196 V roce 1945 požadovalo předsednictvo této sokolské župy, v souladu se stanoviskem ostatních žup, návrat biografů do stavu před okupací, kdy nad nimi měli členové sokolských jednot plnou kontrolu.197 Z roku 1947 ale pochází zmínka o převádění kin v župě Valašské Františka Palackého do organizací vlastněných státem.198
Bývalé kino Bio Sokol ve Valašském Meziříčí bylo po právní stránce majetkem Tělocvičné jednoty Sokol Valašské Meziříčí až do uplatnění zákona č. 71/1952 Sb., o organizaci tělesné výchovy a sportu. Podle tohoto zákona přešel veškerý majetek sokolských jednot (viz paragraf 13) na příslušné závodní skupiny Revolučního odborového hnutí (ROH).199 Sokolské kino se tak stalo majetkem ROH Valašské dřevařské závody a později přešlo do majetku Tělovýchovné jednoty Tatran Valašské Meziříčí. Od roku 1957 kino vlastnil Městský národní výbor Valašské Meziříčí.200
3. Závěr
Cílem práce bylo popsat dějiny prvního a největšího stálého kina ve Valašském Meziříčí od jeho stavby v roce 1927 do roku 1952, ve kterém kino oficiálně přešlo z vlastnictví Tělocvičné jednoty Sokol do majetku státu. Bakalářská práce vycházela z konceptu nové filmové historie a byla založena na studiu původních archivních materiálů.
Tělocvičná jednota Sokol Valašské Meziříčí se zanedlouho po svém založení v roce 1864 stala nejvýznamnějším spolkem ve městě. Kromě tělocvičných aktivit se její členové angažovali v politice a pořádali mnoho kulturních nebo sociálně prospěšných akcí. Z kulturních aktivit vynikala především činnost divadelní, sokolské divadlo bylo na přelomu 19. a 20. století přední divadelní scénou nejen ve městě, ale i na Valašsku. Od roku 1912 se v Sokolském domě kromě divadelních představení pořádaly také pravidelné projekce filmů, které byly přerušeny jen během první světové války.
V polovině dvacátých let 20. století vrcholil nárůst počtu členů sokolské jednoty a Sokolský dům tak kapacitně nestačil pro všechny pořádané akce. Na valné hromadě v roce 1927 bylo proto odhlasováno, že kinematografické projekce budou přesunuty do budovy zvlášť upravené k tomuto účelu. Jako místo pro nové kino byla vybrána budova bývalého pivovaru č. 268 na dnešní ulici Nábřeží nedaleko centra Valašského Meziříčí. Nové kino s názvem Bio Sokol mělo 746 míst k sezením a po celé období patřilo k nejnavštěvovanějším kinům širokého okolí.
Spolky zřizovaly kina hlavně z toho důvodu, že ze zisku mohly financovat svoji činnost. Nejinak tomu bylo i v případě kina Bio Sokol ve Valašském Meziříčí. S výjimkou let 1932 až 1935, během kterých se na rentabilitě kina negativně projevily důsledky hospodářské krize, bylo kino významným zdrojem příjmů jednoty v řádech tisíců korun ročně. Proto ostatní spolky působící ve Valašském Meziříčí vnímaly rozhodnutí o stavbě nového kina v roce 1927 a jeho otevření o rok později jako další posílení monopolu sokolů ve městě. Městské zastupitelstvo se totiž při správním řízení o udělení kinematografické licence muselo vyjádřit, zda udělení licence pro daný subjekt podporuje, nebo nepodporuje. I když kinematografické licence uděloval zemský úřad, k názoru obce obvykle přihlížel a Městské zastupitelstvo ve Valašském Meziříčí vždy podpořilo jen žádost TJ Sokol.
Římsko-katolický farní úřad, ideově a personálně spojený s neúspěšným žadatelem o vlastní kinematografickou licenci – s organizací Orel, několik měsíců zdržoval otevření kina. Další žadatel, Dělnická tělocvičná jednota, byl po obdobném neúspěchu se získáním kinematografické licence přinucen ke zřízení kina (prosinec 1928) v přilehlé obci Krhová, ale vzhledem k poloze, velikosti a technickému vybavení nemohlo kinu Bio Sokol výrazněji konkurovat. S legionáři, dalšími zájemci o provozování kinematografické licence, se Tělocvičná jednota Sokol dohodla na finanční podpoře jejich organizace.
Kromě podpory města byla největší výhoda sokolů v jejich vysokém počtu ve Valašském Meziříčí a velmi dobré organizovanosti. Obstarání velkého množství finančních prostředků na stavbu kina byla jedna věc, ale druhou, rozhodující pro úspěch Tělocvičné jednoty Sokol, bylo zajištění běžného provozu kina s několika sty místy. Toho byli v této době schopni jen sokolové [Sekerka, 2009: rozhovor].
Správu kina Bio Sokol vykonával kinoodbor zřízený Tělocvičnou jednotou Sokol. Členové kinoodboru vždy na začátku roku hlasovali o rozdělení funkcí a příslušné agendy. Od roku 1931 byl předsedou kinoodboru Josef Demel, Arnošt Dadák, Antonín Moravec, Bohumír Holotík a Bohuslav Petr.
Návštěva kina Bio Sokol byla nejpopulárnější a nejdostupnější zábavou ve městě. V roce 1937 mělo kino kolem 100 000 návštěvníku a v roce 1940 jich bylo dokonce 150 000. V župě Valašské Františka Palackého (kterou tvořilo 43 jednot, např. valašskomeziříčská, frenštátská, rožnovská nebo vsetínská) tak chodil 1 ze 4 návštěvníků sokolských kin právě do valašskomeziříčského kina Bio Sokol. Přední postavení kina v kulturním životě města potvrzují také desítky článku v místních novinách.
Jednou z nejvýznamnějších událostí po otevření kina byl nákup zařízení na přehrávání synchronního zvukového filmu (zvukový projektor firmy Gaumont) v květnu 1931 za 160 000 Kč. Zavádění zvukového filmu bylo v novinách nejsledovanější události týkající se kina Bio Sokol. Nákup velmi drahého zvukového zařízení byl hlavně ekonomickým rozhodnutí. Rozhodnutí založených na ekonomických úvahách bylo více – ať již myslíme první projekce od roku 1912, boj za náhradní promítání v roce 1915 nebo rozhodnutí o stavbě nového kina v roce 1927.
Rok 1938 a ještě více vznik Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 zásadně ovlivnily fungování všech složek československé kinematografie. Změny v nabídce filmů, účetnictví nebo protižidovská nařízení neměnily ale nic na skutečnosti, že kino stále řídili sokolové, a to i po roce 1939 prostřednictvím svého kinoodboru. 13. dubna 1941 byla Tělocvičná jednota Sokol Valašské Meziříčí okupačními úřady zrušena a provozovatelem bylo Českomoravské filmové ústředí a od roku 1944 do konce války Českomoravská kinematografická společnost. Nebylo zjištěno, že by do kina, v roce 1941 přejmenovaného na Kino Alfa, byli okupačními úřady dosazeni správci jako do velkých pražských a brněnských kin. Zástupcem kina nebo obchodním vedoucím byl stále Bohuslav Petr, který byl před válkou předsedou sokolského kinoodboru.
Po válce zahájilo kino pravidelný provoz 30. srpna 1945. V roce 1945 začalo v celém Československu zestátňování kin, které se nevyhnulo ani kinu Bio Sokol. Kino bylo od osvobození fakticky řízeno státní správou (zplnomocněnci pro správu státních kin). Správcem dosazeným v roce 1946 byl Miroslav Holčák, který před válkou působil v Dělnické tělocvičné jednotě. Kino ve stejné době změnilo název z poválečného Kino Sokol na Valašské kino. Kino bylo oficiálně majetkem TJ Sokol do uplatnění zákona o organizaci tělesné výchovy a sportu v roce 1952, poté se stalo majetkem ROH Valašské dřevařské závody a od roku 1957 bylo ve vlastnictví Městského národního výboru Valašské Meziříčí. Dějiny kina končí v roce 1981 jeho demolicí. Na jeho místě bylo vybudováno moderní kino, které pod názvem kino Svět existuje dodnes.
Kino bylo, stejně jako v mnoha jiných městech, významným fenoménem kulturního a společenského života první republiky. Bio Sokol bylo nejnavštěvovanějším zábavním podnikem a zejména s nástupem zvuku směřovala ke kinu mnohá kulturní očekávání, která dnes můžeme studovat na základě četby dobových periodik a rozhovorů s pamětníky. Ovšem ze studia archivních dokumentů vyplývá, že základním hybatelem vývoje kina byla ekonomická rentabilita. Příkladem může být příchod zvukového filmu. Dobový tisk sice psal o důsledcích zavádění zvuku na kvalitu promítaných snímků nebo prožitků s tím spojených, ale v prostudovaných archivních materiálech se o jiných než ekonomických dopadech nikdy nejednalo. Kromě ekonomických úvah a prostého faktu, že v distribuci klesalo množství němých filmů, byly pro zřízení kina také důvody kulturní nebo rivalita mezi sokolskými jednotami. Z archivních pramenů ovšem jednoznačně vyplývá, že kvalita promítaných filmů se na schůzích kinoodboru projednávala s ohledem na návštěvnost, která znamenala vyšší nebo nižší zisk.
Od konce války rostl politický význam kina. Okupační úřady měly kromě ekonomického užitku zájem o propagační využití. Pro obyvatele města bylo kino v podstatě jediný druh povolené zábavy a navíc si cenili jinak zakázané možnosti shromažďování [Sekerka, 2009: rozhovor].
Příklad postupné ztráty vlivu sokolů na správu svého majetku může být typický pro mnoho předválečných biografů. Poměrně překvapivé bylo zjištění, že kino mohlo být jednotou spravováno až do března 1941, ačkoliv Sokol patřil k organizaci, která byla svojí ideovou podstatou jednoznačně proti novým poměrům v Protektorátu Čechy a Morava. Dokonce i po zrušení sokolské organizace a převedení majetku na okupační správu zůstávali ve vedení lidé dlouhodobě spjatí se Sokolem. Od roku 1946 bylo kino řízeno lidmi jmenovanými státní správou a trvalo dalších 6 let než byl majetek jednotě podruhé státem oficiálně odebrán.
Jak již bylo naznačeno, poznatky získané ze studia dějin kina Bio Sokol jsou užitečné i pro lepší pochopení dějin české kinematografie. Kino patřilo k velké síti sokolských biografů, a tak vliv jednotlivých historických událostí demonstrovaných na příkladu většího spolkového kina nabízí lepší představu o fungování téměř poloviny všech československých biografů v první polovině 20. století.
4. Zdroje 4.1. Literatura a publikované prameny
ALLEN, Robert Clyde – GOMERY, Douglas (1985): Film History. Theory and Practice. New York: McGraw-Hill, Inc.
BALETKA, Ladislav – PAŠTIKOVÁ, Jana (2007): Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku. Žehušice: Městské knihy.
BALETKA, Ladislav (1971): Valašské Meziříčí: Črty o vývoji města a jeho památkách. Valašské Meziříčí: Výbor pro oslavy 100. výročí gymnasia ve Valašském Meziříčí.
BALETKA, Ladislav, aj. (1983): Okres Vsetín: Vlastivědná příručka pro učitele základních škol. Vsetín: Odbor školství ONV.
Bartoš, Josef – Schulz, Jindřich – Trapl, Miloš (1980): Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960. Sv. 7, Okresy: Valašské Meziříčí, Vsetín, Holešov, Gottwaldov (Zlín). Ostrava: Profil.
BARTOŠ, Josef, aj. (1966): Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960. Sv. 1, Územně správní vývoj státních a společenských institucí a organizací na Moravě a ve Slezsku v letech 1848-1960. Ostrava: Profil.
BEDNAŘÍK, Petr (2003): Arizace české kinematografie. Praha: Karolinum.
BÍLEK, Lubomír, aj. (2002): Z historie Sokola na severní Moravě. Mohelnice: Severomoravská župa sokolská ČOS.
BOROVIČKA, Milan, aj. (1973): Valašské Meziříčí. Ostrava: Profil.
BURUCH, František (1999): Staré pohledy na Valašské Meziříčí a okolí. Valašské Meziříčí: Kulturní zařízení města Valašské Meziříčí.
DEMEL, Jiří (1994): Pod Sokolským praporem: 1864-1994. Valašské Meziříčí: Tělocvičná jednota Sokol.
DEMEL, Jiří (1995): Valašské Meziříčí aneb Vzpomínání a toulání. Valašské Meziříčí: Kulturní zařízení města Valašské Meziříčí.
DEMEL, Jiří (2004): Sokol nad Bečvami. Historie a současnost tělovýchovné jednoty Sokol ve Valašském Meziříčí 1864-2004. Valašské Meziříčí: Tělocvičná jednota Sokol.
Dohnalová, Emilie, aj. (1991): Bibliografie okresu Vsetín. Brno: Státní vědecká knihovna Olomouc, Okresní knihovna Vsetín, Okresní vlastivědné muzeum Vsetín, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně.
DOLANSKÝ, Julius (1973): Sto deset let Sokola: 1862-1972. Praha: Olympia.
DVOŘÁKOVÁ, Tereza (2006): Českomoravské filmové ústředí. Iluminace, 18, č. 3, s. 191-193.
EISMANN, Šimon (1999): Osudy spolkových biografů v poválečném Československu. Iluminace, 11, č. 4, s. 53-86.
FABIÁN, Josef (2000): Slovník osobností kulturního a společenského života Valašska. Valašské Meziříčí: Občanské sdružení Valašské Athény.
FABIÁN, Josef, aj. (2009): Valašské Meziříčí v zrcadle času. Valašské Meziříčí: Valašské Athény.
FERBASOVÁ, Petra (2006): Přijetí a realizace zákona o organizaci veřejné správy z roku 1927. Brno: Masarykova univerzita (bakalářská práce).
HEISS, Gernot – KLIMEŠ, Ivan (2003): Obrazy času. Praha – Brno: Národní filmový archiv – Rakouský ústav pro východní a jihovýchodní Evropu, odbočka Brno.
HÝBL, Jaroslav (1976): Valašské Meziříčí od minulost k dnešku. Valašské Meziříčí: [b.j.].
CHRIST, Leopold (199-?): Pozdrav z Krásna. Valašské Meziříčí: [b.j.].
Chromec, Josef (1947): Vítejte nám ve Valašském Meziříčí. Valašské Meziříčí: Josef Chromec.
JANOUŠEK, Jindřich (1992): Valašské Meziříčí na starých pohlednicích.. Valašské Meziříčí: Městský úřad ve Valašském Meziříčí.
JANOUŠEK, Jindřich (1996a): Historie Valašského Meziříčí a Krásna nad Bečvou v datech. Valašské Meziříčí: Colora.
JANOUŠEK, Jindřich (1996b): Proměny Valašského Meziříčí na pohlednicích. Valašské Meziříčí: Kulturní zařízení města Valašské Meziříčí.
JUREČKA, Arnošt (ed.) (1947): 80 let divadelní činnosti Sokola ve Valašském Meziříčí. Valašské Meziříčí: Divadelní odbor Sokola.
KMENT, Zdeněk (2008): Kulturní a společenský rozvoj Valašského Meziříčí v letech 1853 až 1948. Valašské Meziříčí: ECHO Valašska.
KUBÍČEK, Jaromír (1989): Bibliografie novin a časopisů na Moravě a ve Slezsku v letech 1918-1945. Brno: Státní vědecká knihovna.
KUPKOVÁ, Marika (2006): Zestátnění české kinematografie. Brno: Masarykova univerzita (prezentace k přednášce, 2. 10. 2006).
KUSÝ, Antonín, aj. (1932): Jak se vede kino a půjčovna. Praha: Čefis.
Meinel, Walter (1931): Příručka pro zkoušku kinooperatérskou v otázkách a odpovědích. Praha: [Filmový kurýr]; přel Jiří Havelka a Jaroslav Menčík.
NOVÁK, B. – HAVELKA, Jiří (1934): Základy zvukové techniky. Praha: Čefis.
PIŠTORA, Ladislav (1996): Filmoví návštěvníci a kina na území České republiky. Od vzniku filmu do roku 1945. Iluminace, 8, č. 4, s. 35-60.
RANDÝSEK, Jaroslav (1914): Tělocvičná jednota "SOKOL" ve Valaš. Meziříčí 1864-1914. K padesátiletému jubileu. Valašské Meziříčí: Tělocvičná jednota Sokol.
SKOPAL, Pavel (ed.) (2005): Kinematografie a město. Studie z dějin lokální filmové kultury. Brno: Masarykova univerzita.
STRNAD, Julius (1944): Zvukový film a jeho obsluha. Praha: Elektrotechnický svaz českomoravský.
Szczepanik, Petr (ed.) (2004): Nová filmová historie. Antologie současného myšlení o dějinách kinematografie a audiovizuální kultury. Praha: Herrmann & synové.
ŠEVČÍKOVÁ, Marie – LANG, Adolf (eds.) (1933): Úroda čtyřiceti let sokolské župy Valašské Fr. Palackého 1893-1933. Valašské Meziříčí: Sokolská župa Valašská Františka Palackého.
ŠTÁBLA, Zdeněk (1989): Data a fakta z dějin čs. kinematografie 1896-1945. Sv. 2. Praha: Československý filmový ústav.
ŠTÁBLA, Zdeněk (1990a): Data a fakta z dějin čs. kinematografie 1896-1945. Sv. 3. Praha: Československý filmový ústav.
ŠTÁBLA, Zdeněk (1990b): Data a fakta z dějin čs. kinematografie 1896-1945. Sv. 4. Praha: Československý filmový ústav.
TABERY, Karel (ed.) (2004): Kinofikace Moravy: Bruntál, Bystřice pod Hostýnem, Bzenec, Havířov, Holešov, Jihlava, Kroměříž, Luhačovice, Nový Jičín, Šumperk, Uherské Hradiště, Zlín. Olomouc: Univerzita Palackého.
WAIC, Marek (ed.) (1998): Sokol, jeho vznik, vývoj a význam. Mezinárodní konference. Praha, září 1997. Praha: Organizační výbor mezinárodní konference.
WAIC, Marek, aj. (1996): Sokol v české společnosti: 1862-1938. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta tělesné výchovy a sportu.
WALDAUF, Jan (2007): Sokol: malé dějiny velké myšlenky. Luhačovice: Atelier IM.
| 