Masarykova univerzita

3. Závěr

Tělocvičná jednota Sokol Valašské Meziříčí se zanedlouho po svém založení v roce 1864 stala nejvýznamnějším spolkem ve městě. Kromě tělocvičných aktivit se její členové angažovali v politice a pořádali mnoho kulturních nebo sociálně prospěšných akcí. Z kulturních aktivit vynikala především činnost divadelní, sokolské divadlo bylo na přelomu 19. a 20. století přední divadelní scénou nejen ve městě, ale i na Valašsku. Od roku 1912 se v Sokolském domě kromě divadelních představení pořádaly také pravidelné projekce filmů, které byly přerušeny jen během první světové války.

V polovině dvacátých let 20. století vrcholil nárůst počtu členů sokolské jednoty a Sokolský dům tak kapacitně nestačil pro všechny pořádané akce. Na valné hromadě v roce 1927 bylo proto odhlasováno, že kinematografické projekce budou přesunuty do budovy zvlášť upravené k tomuto účelu. Jako místo pro nové kino byla vybrána budova bývalého pivovaru č. 268 na dnešní ulici Nábřeží nedaleko centra Valašského Meziříčí. Nové kino s názvem Bio Sokol mělo 746 míst k sezením a po celé období patřilo k nejnavštěvovanějším kinům širokého okolí.

Spolky zřizovaly kina hlavně z toho důvodu, že ze zisku mohly financovat svoji činnost. Nejinak tomu bylo i v případě kina Bio Sokol ve Valašském Meziříčí. S výjimkou let 1932 až 1935, během kterých se na rentabilitě kina negativně projevily důsledky hospodářské krize, bylo kino významným zdrojem příjmů jednoty v řádech tisíců korun ročně. Proto ostatní spolky působící ve Valašském Meziříčí vnímaly rozhodnutí o stavbě nového kina v roce 1927 a jeho otevření o rok později jako další posílení monopolu sokolů ve městě. Městské zastupitelstvo se totiž při správním řízení o udělení kinematografické licence muselo vyjádřit, zda udělení licence pro daný subjekt podporuje, nebo nepodporuje. I když kinematografické licence uděloval zemský úřad, k názoru obce obvykle přihlížel a Městské zastupitelstvo ve Valašském Meziříčí vždy podpořilo jen žádost TJ Sokol.

Římsko-katolický farní úřad, ideově a personálně spojený s neúspěšným žadatelem o vlastní kinematografickou licenci – s organizací Orel, několik měsíců zdržoval otevření kina. Další žadatel, Dělnická tělocvičná jednota, byl po obdobném neúspěchu se získáním kinematografické licence přinucen ke zřízení kina (prosinec 1928) v přilehlé obci Krhová, ale vzhledem k poloze, velikosti a technickému vybavení nemohlo kinu Bio Sokol výrazněji konkurovat. S legionáři, dalšími zájemci o provozování kinematografické licence, se Tělocvičná jednota Sokol dohodla na finanční podpoře jejich organizace.

Kromě podpory města byla největší výhoda sokolů v jejich vysokém počtu ve Valašském Meziříčí a velmi dobré organizovanosti. Obstarání velkého množství finančních prostředků na stavbu kina byla jedna věc, ale druhou, rozhodující pro úspěch Tělocvičné jednoty Sokol, bylo zajištění běžného provozu kina s několika sty místy. Toho byli v této době schopni jen sokolové [Sekerka, 2009: rozhovor].

Správu kina Bio Sokol vykonával kinoodbor zřízený Tělocvičnou jednotou Sokol. Členové kinoodboru vždy na začátku roku hlasovali o rozdělení funkcí a příslušné agendy. Od roku 1931 byl předsedou kinoodboru Josef Demel, Arnošt Dadák, Antonín Moravec, Bohumír Holotík a Bohuslav Petr.

Návštěva kina Bio Sokol byla nejpopulárnější a nejdostupnější zábavou ve městě. V roce 1937 mělo kino kolem 100 000 návštěvníku a v roce 1940 jich bylo dokonce 150 000. V župě Valašské Františka Palackého (kterou tvořilo 43 jednot, např. valašskomeziříčská, frenštátská, rožnovská nebo vsetínská) tak chodil 1 ze 4 návštěvníků sokolských kin právě do valašskomeziříčského kina Bio Sokol. Přední postavení kina v kulturním životě města potvrzují také desítky článku v místních novinách.

Jednou z nejvýznamnějších událostí po otevření kina byl nákup zařízení na přehrávání synchronního zvukového filmu (zvukový projektor firmy Gaumont) v květnu 1931 za 160 000 Kč. Zavádění zvukového filmu bylo v novinách nejsledovanější události týkající se kina Bio Sokol. Nákup velmi drahého zvukového zařízení byl hlavně ekonomickým rozhodnutí. Rozhodnutí založených na ekonomických úvahách bylo více – ať již myslíme první projekce od roku 1912, boj za náhradní promítání v roce 1915 nebo rozhodnutí o stavbě nového kina v roce 1927.

Rok 1938 a ještě více vznik Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 zásadně ovlivnily fungování všech složek československé kinematografie. Změny v nabídce filmů, účetnictví nebo protižidovská nařízení neměnily ale nic na skutečnosti, že kino stále řídili sokolové, a to i po roce 1939 prostřednictvím svého kinoodboru. 13. dubna 1941 byla Tělocvičná jednota Sokol Valašské Meziříčí okupačními úřady zrušena a provozovatelem bylo Českomoravské filmové ústředí a od roku 1944 do konce války Českomoravská kinematografická společnost. Nebylo zjištěno, že by do kina, v roce 1941 přejmenovaného na Kino Alfa, byli okupačními úřady dosazeni správci jako do velkých pražských a brněnských kin. Zástupcem kina nebo obchodním vedoucím byl stále Bohuslav Petr, který byl před válkou předsedou sokolského kinoodboru.

Po válce zahájilo kino pravidelný provoz 30. srpna 1945. V roce 1945 začalo v celém Československu zestátňování kin, které se nevyhnulo ani kinu Bio Sokol. Kino bylo od osvobození fakticky řízeno státní správou (zplnomocněnci pro správu státních kin). Správcem dosazeným v roce 1946 byl Miroslav Holčák, který před válkou působil v Dělnické tělocvičné jednotě. Kino ve stejné době změnilo název z poválečného Kino Sokol na Valašské kino. Kino bylo oficiálně majetkem TJ Sokol do uplatnění zákona o organizaci tělesné výchovy a sportu v roce 1952, poté se stalo majetkem ROH Valašské dřevařské závody a od roku 1957 bylo ve vlastnictví Městského národního výboru Valašské Meziříčí. Dějiny kina končí v roce 1981 jeho demolicí. Na jeho místě bylo vybudováno moderní kino, které pod názvem kino Svět existuje dodnes.

Kino bylo, stejně jako v mnoha jiných městech, významným fenoménem kulturního a společenského života první republiky. Bio Sokol bylo nejnavštěvovanějším zábavním podnikem a zejména s nástupem zvuku směřovala ke kinu mnohá kulturní očekávání, která dnes můžeme studovat na základě četby dobových periodik a rozhovorů s pamětníky. Ovšem ze studia archivních dokumentů vyplývá, že základním hybatelem vývoje kina byla ekonomická rentabilita. Příkladem může být příchod zvukového filmu. Dobový tisk sice psal o důsledcích zavádění zvuku na kvalitu promítaných snímků nebo prožitků s tím spojených, ale v prostudovaných archivních materiálech se o jiných než ekonomických dopadech nikdy nejednalo. Kromě ekonomických úvah a prostého faktu, že v distribuci klesalo množství němých filmů, byly pro zřízení kina také důvody kulturní nebo rivalita mezi sokolskými jednotami. Z archivních pramenů ovšem jednoznačně vyplývá, že kvalita promítaných filmů se na schůzích kinoodboru projednávala s ohledem na návštěvnost, která znamenala vyšší nebo nižší zisk.

Od konce války rostl politický význam kina. Okupační úřady měly kromě ekonomického užitku zájem o propagační využití. Pro obyvatele města bylo kino v podstatě jediný druh povolené zábavy a navíc si cenili jinak zakázané možnosti shromažďování [Sekerka, 2009: rozhovor].

Příklad postupné ztráty vlivu sokolů na správu svého majetku může být typický pro mnoho předválečných biografů. Poměrně překvapivé bylo zjištění, že kino mohlo být jednotou spravováno až do března 1941, ačkoliv Sokol patřil k organizaci, která byla svojí ideovou podstatou jednoznačně proti novým poměrům v Protektorátu Čechy a Morava. Dokonce i po zrušení sokolské organizace a převedení majetku na okupační správu zůstávali ve vedení lidé dlouhodobě spjatí se Sokolem. Od roku 1946 bylo kino řízeno lidmi jmenovanými státní správou a trvalo dalších 6 let než byl majetek jednotě podruhé státem oficiálně odebrán.

Jak již bylo naznačeno, poznatky získané ze studia dějin kina Bio Sokol jsou užitečné i pro lepší pochopení dějin české kinematografie. Kino patřilo k velké síti sokolských biografů, a tak vliv jednotlivých historických událostí demonstrovaných na příkladu většího spolkového kina nabízí lepší představu o fungování téměř poloviny všech československých biografů v první polovině 20. století.