Kino po zrušení TJ Sokol a poválečný vývoj do zestátnění v roce 1952

2.4. Kino po zrušení TJ Sokol a poválečný vývoj do zestátnění v roce 1952

Již bylo zmíněno, že po roce 1939 byly spolkové biografy sdruženy pod německou majetkovou správu (Vermögensamt). Seznam kin v Čechách a na Moravě potvrzuje skutečnost, že bývalé Bio Sokol ve Valašském Meziříčí, od konce září 1941 přejmenované na Kino Alfa, bylo taktéž pod německou majetkovou správou. V roce 1943 byl provozovatelem Lichtspieltheaterverwaltung (Vermögensamt)¹⁸³ a v roce 1944 ČKS. V roce 1944 mělo kino 739 míst k sezení a ceny vstupenek byly od tří do devíti korun.¹⁸⁴

Jediné archivní materiály ke Kinu Alfa z tohoto období pocházejí až z roku 1944 a jsou psány v němčině. Jedná se o písemnosti vztahující se k revizi kina.¹⁸⁵ To málo, co je z nich čitelné, svědčí o tom, že jako zástupce bývalého sokolského kina vystupoval i v roce 1944 Bohuslav Petr, který zastával před rozpuštěním TJ Sokol funkci předsedy kinoodboru sokolského kina.¹⁸⁶

Po skončení války bylo kino v červenci 1945 přejmenováno na Kino Sokol.¹⁸⁷ Pravidelná promítání byla zahájena 30. srpna 1945.¹⁸⁸ V dubnu 1946 byl dosavadní vedoucí Kina Sokol Bohuslav Petr vystřídán Miroslavem Holčákem (zakladatel kina Elektra v Krhové), který byl jako okresní vedoucí státních kin pro okres Valašské Meziříčí pověřen zplnomocněncem pro správu státních kin prozatímní správou Kina Sokol. V dubna 1946 se také změnil název kina, a to z Kino Sokol na Valašské kino.¹⁸⁹ Působení Miroslava Holčáka nebylo prozatímní, neboť byl vedoucím kina i mnoho let po roce 1946. Miroslav Holčák je v roce 1948 uváděn jako zástupce Československého státního filmu. Člen TJ Sokol, který se podílel na provozu kina před válkou, Karel Strnadel byl správcem objektu.¹⁹⁰

Při osvobozování města a ústupu německé armády bylo kino poškozeno výbuchem blízkého mostu přes Rožnovskou Bečvu. Náročné opravy výbuchem narušené statiky střechy a stropu se neustále odkládaly. V roce 1948, ještě tři roky po otevření kina, byly v dochované korespondenci závady na stropní a střešní konstrukci označovány za tak závažné, že by mohly ohrozit životy návštěvníků.¹⁹¹ Proto bylo nutné provést šetření, které určilo stav objektu a nutné opravy.¹⁹² Koncem čtyřicátých let byly provedeny jen základní zabezpečovací práce. Kompletní rekonstrukce (včetně výměny stropu, krovu a části střešní krytiny) byla provedena až při rekonstrukci kina v roce 1953, tedy po osmi letech. Opravy byly financovány z rozpočtu Československého státního filmu.¹⁹³

Již v průběhu války se vedly obecné diskuse o budoucnosti kinematografie jako takové. Plány na budoucí zestátnění kinematografie připravoval v letech 1943 až 1944 ilegálně Filmový akční výbor složený z pracovníků oboru. Po válce se nakonec prosadila nejradikálnější varianta v podobě široce pojatého státního monopolu. Východiskem této ideje byla inspirace ze zahraničí, tradiční domácí pohled na kulturu jako na národní instituci a přetrvávající koncepce německé filmové politiky v Protektorátu Čechy a Morava. Tato koncepce byla významným krokem k centrálnímu řízení filmového oboru a charakteristická je i personální kontinuita ve významných funkcích z Protektorátu Čechy a Morava do poválečných dob [Kupková, 2006].

Právní rámec pro zestátnění kinematografie poskytl dekret prezidenta Edvarda Beneše č. 50/1945 Sb., podepsaný 11. srpna 1945, který nabyl účinnosti 28. srpna 1945. Na základě dekretu byl k provozování filmových ateliérů, výrobě osvětlených filmů, laboratornímu zpracování filmů, půjčování, dovozu, vývozu a jejich veřejném promítání oprávněn výhradně stát.¹⁹⁴

Dekret prezidenta republiky č. 81/1945 Sb., který nabyl účinnosti 17. října 1945, umožnil oficiální obnovení zrušených spolků na celostátní úrovni. Členové v minulosti zrušených spolků získali dekretem zároveň právní nárok na vrácení nacisty zabaveného majetku.¹⁹⁵ Nejvíce prvorepublikových kin vlastnily sokolské jednoty. Spolky sice měly na základě dekretu č. 81/1945 Sb. nárok na zabavený majetek, ale už od srpna 1945 se státní správa pokoušela získat kina do svého vlastnictví. Sokolové se většinou předání kin bránili a očekávali, že budoucí zákonná úprava či prováděcí nařízení k dekretu č. 50/1945 Sb. jim umožní ponechat si kina ve své správě, nebo že se vůbec nestanou předmětem zestátnění. I když se státní správě povedlo převzít některé biografy, majetek oficiálně stále náležel spolkům. ČOS odmítala jakákoli přechodná opatření ze strany státních orgánů v podobě zabavování sokolského majetku [Eismann, 1999: 56-61]. Odpor k předávání kin byl logický. Zisk z provozu biografů se podstatnou měrou podílel na financování činnosti jednoty. Ztráta kina znamenala zásadní omezení všech jejích činností.

Snahy o zestátnění kin se samozřejmě dotkly i župy Valašské Františka Palackého. Činnost této župy byla obnovena brzy po válce a v červnu 1945 proběhla valná hromada.¹⁹⁶ V roce 1945 požadovalo předsednictvo této sokolské župy, v souladu se stanoviskem ostatních žup, návrat biografů do stavu před okupací, kdy nad nimi měli členové sokolských jednot plnou kontrolu.¹⁹⁷ Z roku 1947 ale pochází zmínka o převádění kin v župě Valašské Františka Palackého do organizací vlastněných státem.¹⁹⁸

Bývalé kino Bio Sokol ve Valašském Meziříčí bylo po právní stránce majetkem Tělocvičné jednoty Sokol Valašské Meziříčí až do uplatnění zákona č. 71/1952 Sb., o organizaci tělesné výchovy a sportu. Podle tohoto zákona přešel veškerý majetek sokolských jednot (viz paragraf 13) na příslušné závodní skupiny Revolučního odborového hnutí (ROH).¹⁹⁹ Sokolské kino se tak stalo majetkem ROH Valašské dřevařské závody a později přešlo do majetku Tělovýchovné jednoty Tatran Valašské Meziříčí. Od roku 1957 kino vlastnil Městský národní výbor Valašské Meziříčí.²⁰⁰