Zapomenuté kino Historie prvního stálého kina ve Valašském Meziříčí

2.3. Bio Sokol v letech 1929 – 1941

2.3.1. Sociální historie: kinematografické licence, správa kina a program

Po celou dobu první republiky se provoz kin řídil nařízením č. 191/1912 z roku 1912.⁶³ Kina mohla fungovat jen na základě licence udělované příslušným zemským úřadem na dobu maximálně tří let. Po vypršení licence museli provozovatelé kina o licenci znovu požádat, což byl byrokraticky náročný proces. Žádost běžně obsahovala, jak bude podrobněji vysvětleno níže, dokumenty o činnosti žádajícího subjektu, stanovisko městského zastupitelstva, okresního úřadu⁶⁴, berního úřadu a policie. Princip byl takový, že žádající subjekt (například některá sokolská jednota) a udělovatel licence (příslušný zemský úřad) spolu nekomunikovaly přímo, ale prostřednictvím nižšího stupně státní správy, kterým byly okresní úřady. Na podobném principu byly založeny i žádosti o stavební povolení. Přes okresní úřady tak měla projít veškerá korespondence, která je v současnosti uložena v různém rozsahu ve státních archivech.

Největší změny v udělování kinematografických licencích nastaly ve dvacátých letech 20. století. Stát začal na základě rozhodnutí vlády v roce 1921 při udělování licencí upřednostňovat veřejné instituce před fyzickými osobami, což významně upřednostnilo obce nebo spolky jako Sokol a Orel. Tato praxe byla kodifikována výnosem ministra vnitra z roku 1926, který stanovil, že „jednotlivcům nebo sdružením nesledujícím účely dobročinné nebo kulturní nemá býti biografická licence v místech s více než 5 000 obyvateli udělována vůbec“ [Heiss – Klimeš, 2003: 308]. Postup úřadů zásadně ovlivnil strukturu držitelů kinematografický licencí, která se ve 30. letech již výrazně neměnila. Největší síť kin vlastnil Sokol. V roce 1937 vlastnili sokolské jednoty 45 % všech československých kin (832 z 1 850) [Heiss – Klimeš, 2003: 308-309].

Výše popsaný vztah mezi státní správou a kiny lze ilustrovat na příkladu kina Bio Sokol. Před vypršením licence v roce 1936 podala TJ Sokol Valašské Meziříčí žádost o prodloužení licence na další tři roky. Žádost obsahovala vyjmenování veřejně prospěšných činností, informace o zaměstnancích (jméno zástupce kinematografické licence a promítačů), účetní uzávěrku, potvrzení berního úřadu o zaplacených daních a seznamy hraných filmů.⁶⁵ Zemský úřad v Brně si následně vyžádal prostřednictvím Okresního úřadu ve Valašském Meziříčí doplnění nekompletní žádosti a poté vydal pro kino novou kinematografickou licenci.⁶⁶ Celý proces trval osm měsíců.

Žádost TJ Sokol Valašské Meziříčí o prodloužení kinematografické licence z roku 1939 adresovaná Zemskému úřadu v Brně může posloužit pro lepší představu o tom, jak jednota před úřady obhajovala svůj nárok na kinematografickou licenci. Po krátkém shrnutí základních faktů o místě pořádání kinematografických projekcí byla součástí žádosti deklarace společensky prospěšných aktivit realizovaných díky udělené kinematografické licenci. Kromě promítání českých filmů v daném počtu a vzdělávacích snímků pro mládež se jednalo hlavně o celou řadu společensky prospěšných činností financovaných ze zisků z kina (podpora spolku válečných poškozenců, vdov, sirotků, nezaměstnaných a chudých). Zdůrazňuje se také skutečnost, že sál kina je bezplatně nebo velmi levně propůjčován sociálním a kulturním institucím.⁶⁷
Správa kina Bio Sokol

Podle výše zmíněného lze usoudit, že zřízení jakéhokoli nového kina bylo primárně záležitostí jednotlivých sokolských jednot a povolujících úřadů. V následující části bude popsáno, kdo se podílel na správě kina Bio Sokol.

V rámci organizace Sokol existovalo několik orgánů, které měly na starost záležitosti kolem provozu kin. Na úrovni ČOS existoval Biografický odbor ČOS.⁶⁸ Župy dále zřizovaly své vlastní biografické odbory. Užitečným zdrojem informací o poměrech v sokolských župách provozujících kina byl Věstník sokolských biografů vydávaný ČOS. V rubrice Ze žup vyšel v dubnovém čísle roku 1938 krátký referát i o župě Valašské Františka Palackého:

V biografickém odboru sokolské župy Valašské-Františka Palackého je soustředěno celkem 20 sokolských biografů. Z toho je 18 zvukových a 2 němé biografy, které budou v nejbližší době přeměněny na zvukové. [...] Všem biografům bylo doporučeno hráti sokolské filmy [...]. Zdůrazněno promítání tištěných proslovů vzdělávacího sboru ČOS, které jsou velmi cenným prostředkem k šíření myšlenky sokolské. V posledních měsících minulého roku byly promítány téměř ve všech kinech filmy ze života a z pohřbu presidenta Osvoboditele. V lednu a v únoru t. r. byly promítány v 16 kinech vojenské filmy, které nám zdarma zapůjčilo MNO. V naší župě jedná se již delší dobu o společném nákupu filmů pro celou župu. Statistika: Počet obyvatel v místech, kde je sokolský biograf, činí 65.163. Počet sedadel ve všech 20 biografech činí 5483. Počet návštěvníků za rok 1937 asi 450.000. Počet odehraných filmů 1389. Kult. vých. filmů 94. Československé výroby 379. Cizí výroby 1010. Počet představení pro dospělé 2283. Počet představení pro mládež 184. Průměrný počet návštěvníků na 1 film 324. Průměrný počet na jedno představení 188. Všechny biografy, až na jeden, vykázaly na konci roku 1937 zisk.⁶⁹

Jednotlivé jednoty sdružené do žup měly pro správu svých kin zřízeny kinoodbory, které byly ustaveny podle pokynů ČOS, a právě tyto kinoodbory byly zodpovědné za provoz kin. Zástupci byli do kinoodborů pravděpodobně voleni předsednictvem správního výboru příslušné jednoty. Členové kinoodborů, kteří byli ve velké většině i členové Sokola, vykonávali nejen běžnou správu kina (tvorba programu, objednávání filmů, najmutí promítačů, reklama apod.), ale rozhodovali i o větších investicích (nákup nebo úprava zvukového zařízení). Nákladnější investice musely schválit správní výbory nebo valné hromady jednot.

Kinoodbor zřízený Tělocvičnou jednotou Sokol Valašské Meziříčí spravoval záležitosti kina již od udělení první kinematografické licence pro Sokolský dům v roce 1912. Členů kinoodboru bylo kolem osmi a vždy na první schůzi daného roku si rozdělili funkce. Některé roky proběhly jen tři schůze kinoodboru, ze kterých byl pořízen zápis, v jiných letech jich bylo více než deset.

V září roku 1930 proběhly velké změny v organizační struktuře kinoodboru řídícího Bio Sokol. Předsednictvo správního výboru TJ Sokol kinoodbor rozpustilo a pověřilo Josefa Demela, aby ustanovil nový odbor, který měl uvést poměry v kině do „normálních kolejí“ a jehož fungování by bylo přizpůsobeno řádu vydanému ČOS. Předsedou nově zřízeného kinoodboru se stal Josef Demel. Další funkce v něm v roce 1930 zastávali: Julius Janovský (jednatel), František Valtr (pokladník), Bohumír Holotík (účetní) a Alois Koňařík (hospodář a zástupce licence).⁷⁰ Objednávky filmů byly uzavírány po společné domluvě, další obchodní jednání měl na starost František Valtr a Bohumír Holotík. Vstupenky byly tisknuty žáky ústavu pro hluchoněmé ve Valašském Meziříčí a ti za odměnu mohli navštěvovat dětská představení zdarma. Přehrávání hudby na gramofonu během představení měl za volnou vstupenku na starost Julius Janovský, Bohumír Holotík nebo Karel Strnadel.⁷¹

V Dokumentační příloze této bakalářské práce je uvedena Tabulka 1, která přehledně shrnuje obsazení funkcí v kinoodboru i v dalších letech (do roku 1940). Nyní jen uveďme, kdo zastával funkci předsedy kinoodboru. V roce 1931 byl do konce listopadu předsedou Arnošt Dadák, který byl kvůli nemoci v prosinci 1931 vystřídán Josefem Demelem. V roce 1932 byl předsedou Antonín Moravec. Od roku 1933 do dubna 1939 byl předsedou Bohumír Holotík, který byl poté vystřídán Bohuslavem Petrem.

Členové kinoodboru a ani většina pracovníků v kině (většinou šlo o členy TJ Sokol) nedostávali za svoji práci žádnou mzdu. Pravidelnou peněžní odměnu však dostávali promítači a domovník, který měl v budově kina svůj byt. Ti, co v kině vypomáhali, měli nárok na volné vstupenky.

Největší spory v kinoodboru se vedly kolem pořadatelské služby. S kvalitou práce uvaděčů bylo dlouhá léta mnoho problémů a přísnější pravidla z roku 1937 měla konečně zajistit zlepšení. Hlavním problémem byla zřejmě špatná docházka.⁷² Kvůli uvaděčce, která neplnila řádně své povinnosti, se dostal v roce 1937 předseda Bohumír Holotík do ostrého sporu se členem kinoodboru, který měl pořadatelskou službu na starosti.⁷³ Potíže s pořadateli pokračovaly po celý rok 1938 a vyvrcholily v roce 1939.⁷⁴ Na dubnové schůzi roku 1939 předseda kinoodboru Bohumír Holotík rezignoval. Důvodem byla podle zápisu ze schůze kinoodboru „sabotáž některých spolupracovníků a snaha bývalého předsedy umožniti klidnější práci v kinu“. ⁷⁵ Tato nepříjemná situace se vyřešila přijetím návrhu, aby si Bohumír Holotík a Bohuslav Petr (do té doby s funkcí jednatele) prohodili své funkce. Bohuslav Petr se tak stal novým předsedou kinoodboru.⁷⁶

15. března 1939 vstoupila německá vojska na naše území a 16. března vznikl Protektorát Čechy a Morava. Mnoho členů Sokola se následně aktivně zapojilo do odbojové činnosti. Legální status ČOS byl využíván k plnění ilegálních úkolů, které byly soustředěny na předávání zpráv a šíření tisku. Okupační úřady však proti těmto aktivitám bojovaly a mnoho členů zaplatilo za svoji odvahu životem [in Waic, 1998: 23-26]. Do Valašského Meziříčí přijelo okupační vojsko 15. března 1939 a nastěhovalo se do budovy gymnázia [Janoušek, 1996a: 82-83].

Nařízení okupačních úřadů se podstatně dotkla i spolkových kin. Po roce 1939 byly spolkové biografy sdruženy pod německou majetkovou správu (Vermögensamt) a do kin byli dosazeni správci [Eismann, 1999: 55]. Postup přebírání československých kin prostřednictvím dosazených důvěrníku je většinou popsán jen pro největší pražská a brněnská kina [viz Bednařík, 2003: 73-78]. Z prostudovaných archivních materiálů ale nevyplývá, že by okupační úřady nějakým podstatným způsobem zasahovaly do správy kina Bio Sokol ve Valašském Meziříčí. Nebylo ani zjištěno, že by v kině působil nový správce místo kinoodboru.

Rok 1939 byl obecně spojen se zpřísňováním režimu v kinematografii. Vznikala osvědčení o árijském původu, která museli vyplňovat také pracovníci v biografech.⁷⁷ Byla ustanovena povinnost dvojjazyčných nápisů v biografických provozovnách a ke konci roku musely být všechny vchody a pokladny kin opatřeny nápisem „Židům vstup zakázán“.⁷⁸ Ke cti členům Tělocvičné jednoty Sokol Valašské Meziříčí se dá přičíst fakt, že s nařízením o dvojjazyčných nápisech nejenže nesouhlasili, ale dokonce se rozhodli na župní schůzi předsednictva podat proti tomuto nařízení právní rozklad.⁷⁹

12. dubna 1941 bylo přípisem, vydaným říšským protektorem v Čechách a na Moravě, předsedovi protektorátní vlády oznámeno pozastavení činnosti Sokola. Druhý den došlo k zastavení činnosti ČOS a všech sokolských jednot. Sokolu byla povolena pouze správa nemovitostí a vyrovnání dluhů [Fikar, 1948: 122].⁸⁰ Skutečná likvidace Sokola začala až převzetím úřadu Reinhardem Hendrichem.

Na březnové valné hromadě župy Valašské Františka Palackého v roce 1941 mimo jiné zaznělo: „Musíme se snažiti, aby normální život probíhal bez jakýkoliv poruch. […] Zmizet musí bázeň a nerozhodnost z našich řad. Nastoupit musí pevný svazek duchovního a ideového společenství bratrstva.“⁸¹ Březnový zápis z valné hromady je poslední.

Činnost Tělocvičné jednoty Sokol Valašské Meziříčí byla zastavena dne 13. dubna 1941 [Janoušek, 1996a: 83]. Během druhé světové války zahynulo 48 členů a bývalých členů jednoty a 111 členů bylo internováno v koncentračních táborech [Demel, 1994: 6].

V noci ze 7. na 8. října 1941 zatklo gestapo všechny členy předsednictva ČOS, náčelnictva mužů, vzdělávacího předsednictva a mnoho župních činovníků. 8. října byla výměrem zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha Česká obec sokolská rozpuštěna [in Waic, 1998: 26].

6. září 1941 proběhla v Moravské Ostravě schůze zástupců biografů, na které bylo oznámeno účastníkům, aby nebyl používán název Sokol v pojmenování kina. Na základě této výzvy se na konci září 1941 změnil název z Bio Sokol na Kino Alfa, což můžeme považovat za symbolický konec éry sokolského kina otevřeného v dubnu 1928.⁸²

Program kina Bio Sokol ve Valašském Meziříčí lze dohledat ve čtyřech zdrojích. Základní čísla o počtu filmů se pro většinu let nalézají v zápisech ze schůzí kinoodboru (Bio Sokol. Kniha zápisů 4), uložených v ATJS VM⁸³ V SOkA Vsetín jsou uloženy seznamy filmů, jenž byly součástí  žádostí o prodloužení kinematografické licence (programy pro léta 1931 – 1938).⁸⁴ Údaje z těchto zdrojů jsou uvedeny v Dokumentační příloze v Tabulce 2. Třetím zdrojem informací o programu jsou noviny Lubina.⁸⁵ Čtvrtým zdrojem je časopis Naše kino.⁸⁶

Časopis Naše kino byl za účelem propagace kina vydáván od roku 1935 do roku 1940. Vydavatelem měsíčníku byl Jaroslav Malík.⁸⁷ Naše kino vycházelo v nákladu 1 000 kusů.⁸⁸ Naše kino obsahovalo programy filmových projekcí, popisy filmů, reklamy a od února 1937 rubriku s novinkami ze světa filmu.

Jedinečnost přínosu měsíčníku k historii kina spočívá mimo jiné v rubrice s názvem Hlasy z obecenstva a k obecenstvu. Následující ukázky jsou z března a dubna roku 1936:

Při promítání filmu „Čapajev“ jistá část obecenstva hlasitým způsobem projevovala souhlas s odehrávaným dějem. Nemíníme jim vytýkat, že se jim něco mimořádně líbilo, ale při jejich hlasitých projevech unikala ostatním divákům mnohá slova, jež ztrácela se v hluku hlediště. Film není divadlo, kde herec počká, až se obecenstvo uklidní. [...]—Mnozí z diváků mají zlozvyk, že si hlasitě předčítají, zvláště u jinojazyčných filmů, české titulky. Pro ty, kdož sedí v jejich blízkém okruhu je to hotová trýzeň.⁸⁹

Rádi konstatují velmi četní návštěvníci velmi dobrou úroveň kinoprogramů v poslední době. Samozřejmě s jídlem roste apetit a mnozí už by chtěli, aby kino ve Valaš. Meziříčí bylo na úrovni premiérových biografů velkoměstských. Správa kina dělá co může, aby získala filmy dobré a pokud možno novinky. […] — Nářek nad nakláněním se sousedů k sobě a zastíňováním obrazu tomu, kdo sedí za takovými povídalky, je jistě oprávněný. Píšeme o něm již podruhé. Nečtěte si nahlas titulky a nenaklánějte se k sobě, ať vidí i ten, kdo sedí za Vámi!⁹⁰

Bio Sokol patřilo se svými 746 sedadly mezi největší kina v župě Valašské Františka Palackého.⁹¹ Odhadem 23 % všech návštěvníků sokolských kin z této župy navštěvovalo právě Bio Sokol ve Valašském Meziříčí.⁹² Bio Sokol mělo v letech 1931 až 1940 na programu kolem 150 celovečerních filmů ročně. Počet představení byl ročně kolem 250 a v roce 1939 a 1940 se prudce zvýšil (až dvojnásobně) v důsledku nárůstu počtu obyvatel Valašského Meziříčí – o 30 % oproti roku 1938.⁹³ Nárůst počtu návštěvníků je patrný při srovnání roku 1937 a 1940. V roce 1937 mělo kino kolem 100 000 platících návštěvníku a v roce 1940 jich bylo kolem 150 000.⁹⁴ Počet obyvatel Valašského Meziříčí bez přilehlých obcí byl v roce 1940 kolem 9 000.⁹⁵ V roce 1936 se hrálo kolem tří dnů v týdnu, ale počet hracích dnů se s rostoucím zájmem diváků v předválečné a válečné době zvyšoval.⁹⁶ Počet filmů české výroby, hraných v kině, každým rokem rostl z 12 v roce 1931 na 45 v roce 1940.⁹⁷

Obvyklý začátek každého představení byl spojen s promítáním reklam na akce pořádané sokolskou jednotou a inzerce na obchody ve vlastnictví členů jednoty či jiné podniky ve městě. Poté následoval týdeník a po něm hlavní program – celovečerní film. Mezi týdeníkem a celovečerním filmem byla přestávka. Tu mohli návštěvníci využít k nákupu občerstvení a zejména cukrářských výrobků z cukrárny Aloise Koňaříka, sokola a zástupce kinematografické licence. Po začátku války nesměl být do sálu na celovečerní film vpuštěn ten, kdo nebyl na předcházejícím týdeníku [Sekerka, 2009: rozhovor].

V souvislosti s vypjatou politickou situací v Evropě na konci 30. let mnozí diváci nelibě nesli promítání německých filmů, které se v předcházejících letech těšily velké popularitě. V polovině roku 1938 předseda kinoodboru Bohumír Holotík oznámil ostatním členům kinoodboru, že diváci odmítají německé filmy a že údajně připravují při nejbližším předvádění německého filmu demonstraci. S ohledem na nálady návštěvníků se naplánovalo, že jen čtvrtina hraných filmů bude z Německa. Bylo také rozhodnuto, že nebudou objednávány žádné nové německé filmy.⁹⁸ Strach z demonstrací obyvatel Valašského Meziříčí byl ovšem zbytečný, žádné protesty proti promítání německých filmů neproběhly [Sekerka, 2009: rozhovor]. Pravděpodobně kvůli objednávání filmů s větším časovým předstihem se ještě v roce 1939 hrálo téměř čtyřikrát více amerických než německých filmů.⁹⁹

V dubnu 1939 proběhla v Sokolském biografu revize kinematografické provozovny, která sloužila jako podklad pro prodloužení licence. Většina připomínek se týkala elektroinstalace a dalších protipožárních zabezpečení. Zástupci kina měli ale dbát i na to, aby při promítání filmů s politickým obsahem a žurnálů nedocházelo k „demonstrativnímu chování obecenstva“.¹⁰⁰ Od přelomu roku 1939 a 1940 byla v kině při promítání filmů – hlavně žurnálů před hlavním programem – přítomna policejní hlídka. Poplatek za tuto službu byl 5 Kč za film.¹⁰¹

Licence udělená výnosem Zemského úřadu v Brně v dubnu 1940 je příznačně spojena s korespondencí zainteresovaných úřadů ohledně árijského původu odpovědného zástupce kina (vedoucího kinoodboru) Bohuslava Petra a promítačů.¹⁰²

2.3.2. Ekonomická historie

I když byla v dobové diskuzi lukrativnost provozování kin mnohdy přeceňována, na příkladu kina Bio Sokol ve Valašském Meziříčí jde vidět, že obrat kina představoval několik set tisíc korun ročně (viz Tabulka 3). Poměrně velké výnosy ze vstupného byly sice podmíněny nutností velkých investic (spojených zejména s nákupem zařízení pro zvukový film), ale skutečností bylo, že Bio Sokol bylo jedním z nejdůležitějších zdrojů finančních prostředků jednoty a výrazně přispívalo na mnohé sociální programy ve městě. Mezi legionáři a TJ Sokol byla dokonce uzavřena dohoda o rozdělení zisku.¹⁰³ Bio Sokol patřilo se 746 sedadly k největším kinům v župě Valašské Františka Palackého a z 23 % se v ní podílelo na roční návštěvě všech sokolských kin.¹⁰⁴

Kinu se dařilo v prvních letech po otevření v roce 1928 ekonomicky velmi dobře, ale celosvětová hospodářská krize, jejímž důsledkem byla velká nezaměstnanost, měla negativní vliv na výnosy kina. Nižší návštěvnost ohrožovala rentabilitu dříve velmi ziskového biografu:

Část nákladů byla z výtěžků zaplacena, ba zdálo se, že kino bude moci podporovat tělovýchovu. Ale r. 1930 nastal obrat. Časy se změnily, nastala t. zv. krise. V posledních třech letech bylo kino hodně pasivní. Nevydělalo ani tolik, kolik bylo třeba na zaplacení úroků a anuit. Dluh, váznoucí na kině (dnes něco málo přes půl milionu korun), neobyčejně tíží. Obecenstvo stává se velmi náročným. O koruně, kterou kdysi lehce a radostně návštěvník kina a divadla vydával, dnes každý velmi obezřetně přemýšlí. I při nejlepší snaze podnikajících, dávati jen to nejlepší, je návštěva našich podniků malá. V rodinách musí dostačit k zábavě radiopřijímač. Plná dvorana sokolovny neb plné kino jsou mimořádnou událostí.¹⁰⁵

Z pololetní bilance v roce 1931 vyplynulo, že zatímco se obrat nijak podstatně nezvýšil, režijní náklady se zdvojnásobily. Velké náklady představoval nákup zvukového zařízení v roce 1931. Zvuková aparatura stála včetně instalace 160 000 Kč.¹⁰⁶ (Podrobnosti jsou uvedeny v kapitole Technologická historie.) Další příčinou byla drahá doprava filmů, která za půl roku dosahovala výše 8 000 Kč. Velmi drahý byl také tisk plakátů. Kinoodbor proto rozhodl, že se jejich velikost zmenší.¹⁰⁷

Předmětem novinových článků o kině Bio Sokol byly mimo jiné ceny lístků. Autor článku v novinách Lubina z června 1931 považoval ceny v případě promítání kvalitních zvukových filmů za přiměřené, ale u filmů, které jen „koketují“ se zvukem požadoval ceny nižší.¹⁰⁸ Jiný listopadový sloupek se vrátil k problematice cen lístků a navrhoval po vsetínském vzoru tzv. lidové vstupné ve výši 1 až 3 Kč, což mělo napomoci zvýšit návštěvnost představení se slabším programem, na jehož vylepšení nejsou kvůli celkově špatné ekonomické situaci peníze.¹⁰⁹

Zřejmě v reakci na tento a další nespokojené hlasy došlo v únoru 1932 ke snížení vstupného na němé filmy. Na programu kina se objevují ona lidová představení se sníženým vstupným. Nejdražší lístky na lidová představení byly za 4 Kč (balkon) a nejlevnější lístky na zadní místa stály 1 Kč. Vstupné na zvukové filmy sníženo nebylo, ale bylo rozhodnuto přispívat ze zisku do fondu pro nezaměstnané.¹¹⁰

O snížení vstupného na zvukové filmy se jednalo i na podzim roku 1932. Účetní kinoodboru Bohumír Holotík byl proti s argumentem, že režie kina na jeden zvukový film je 1 600 Kč (z toho půjčovné je asi 500 Kč¹¹¹). Jeho vystoupení bylo hlavním důvodem, proč se s cenami vstupného v roce 1932 už nehýbalo.

Tíživá ekonomická situace se promítla i do osobní vztahů. Někteří členové jednoty totiž obviňovali vedení kina – kinoodbor – ze špatného řízení biografu. Pro všechny bylo též bezesporu nepříjemnou událostí propuštění domovníka kina Františka Smolky kvůli zpronevěře.¹¹²

V roce 1933 vrcholila v Československu hospodářská krize. Celková výše dluhů TJ Sokol byla přes 550 000 Kč.¹¹³ Kinu zřejmě ubývalo návštěvníků, a tak bylo rozhodnuto snížit cenu lístků i na běžný program (ne jen na tzv. lidová představení). Od září 1933 stál po zlevnění nejdražší lístek do první řady 6 Kč. Dále byla místa rozdělena do kategorií. Kategorie I byla za 5 Kč, II za 4 Kč (3 Kč snížené vstupné) a III za 3 Kč (2 Kč). Vstupné na němé filmy se nezměnilo.¹¹⁴ V srpnu bylo zavedeno na sobotním promítání občasné uvádění zvukových filmů za nižší ceny v rozmezí 5 až 2 Kč (1,50 Kč snížené vstupné).¹¹⁵

I když samo kino mělo finanční problémy, snažilo se stále přispívat na sociální programy, které byly v době krize obzvlášť potřeba. Od dubna 1934 byl odváděn z každé vstupenky příplatek 10 h ve prospěch nezaměstnaných. I přes složitou hospodářskou situaci hospodařil kinoodbor tak, že v roce 1934 dostálo kino alespoň všech svých závazků, což bylo oproti předešlým rokům zlepšení.¹¹⁶

O složitější finanční situaci, ve které se kino nacházelo ještě v roce 1935, svědčí skutečnost, že biograf dlužil v září dvě hypotéční splátky. Celkově bylo však hospodaření v roce 1935 hodnoceno příznivě. Buď se do konce roku povedlo hypotéční splátky uhradit, nebo bylo vyjednáno jejich odložení:

Výsledek činnosti kinoodboru v roce 1935 byl velmi uspokojující. Kino dostálo všem svým povinnostem hospodářským i mravním. Hospodářství se projevilo určitým přebytkem do nového správního roku. Že se kinu dařilo dobře, toho příčinu lze hledati v tom, že návštěvníci byli s výběrem filmů spokojeni a v obezřetném vedení hospodářském.¹¹⁷

Od poloviny třicátých let nastává obrat a finanční hospodaření kina se zlepšovalo. V roce 1937 navštívilo kino téměř 100 000 diváků.¹¹⁸ Příjmy kina od roku 1933 neustále rostly. V roce 1933 byl příjem kina z promítání filmů, šatny, pronájmů budovy a reklamy 221 312 Kč.¹¹⁹ Rok 1939 je spojen s nárůstem počtu diváků (o 30 % oproti roku 1938) a s tím souvisejícím zvýšením příjmů. V roce 1939 byl příjem ze stejných činností téměř dvojnásobný: 418 162 K.¹²⁰ Finanční situace kina byla v roce 1939 hodnocena celkově jako velmi dobrá. Velká část hypotečních dluhů již byla splacena a kino Bio Sokol nemělo žádné další dluhy.¹²¹ Další informace o příjmech a vydáních poskytuje v Dokumentační příloze uvedená Tabulka 3.

Závěr z úřední revize kina Bio Sokol v roce 1939 přinesl povinnost provést řadu stavebních úprav a hlavně povinnost mít z kina ještě jeden východ. K tomu bylo nutné provést nákladnou přestavbu zadní části kina.¹²² Požadované úpravy měly stát kolem 400 000 korun.¹²³

Také rok 1940 byl z ekonomického hlediska pro kino příznivý, a tak bylo rozhodnuto o  modernizaci zvukového zařízení. Byly zakoupeny nové promítací přístroje v hodnotě 136 000 korun¹²⁴ a vylepšení se dočkalo také zvukové zařízení kina.¹²⁵

2.3.3. Technologická historie: zvukový film a stavební úpravy

Bylo zmíněno, že filmová kritika byla zpočátku ke zvukovému filmu skeptická. Stejně tomu tak bylo i na Valašsku. V novinách Lubina vycházely články, které vyjadřovaly přinejmenším pochybnosti k zavádění zvukového filmu. Noviny ovšem daly prostor i kladným ohlasům, ne-li přímo nadšeným. Zvukový film byl obecně v novinách nejdiskutovanějším tématem, které se týkalo valašskomeziříčského kina. 

Ze sloupku o zvukovém filmu, otištěném v novinách Lubina v únoru 1930, se dá dovodit, že osobní zkušenost s promítáním filmu s novými zvukovými aparaturami měli jen ti, kteří cestovali do velkých měst. Autor ve sloupku vyjmenovává přednosti promítání filmů se synchronním zvukem a staví je do kontrastu se staršími způsoby zvukových doprovodů filmů. Mimo jiné píše: „To už není ten hluchý, mrtvý film, který musel býti každou chvíli ve své fádnosti kříšen hudbou, jež byla velmi často dobrá k tomu, aby udržovala diváky alespoň částečně při životě.“¹²⁹

Reakce pisatele, který si zvukový film naopak neoblíbil a své divácké zážitky nasbíral na brněnské filmové burze, vyšla o tři týdny později. Nadšení z nástupu zvukového filmu odmítal. Zvukové filmy, především ty, ve kterých jsou dlouhé dialogy a ne jen hudba, považoval autor za „odchovance dneška“, kterým by neměla být psána „vyznání lásky“. Mimo jiné píše: „Prostředí kinových sálů, kde divák je nerozlučně spjat a skoro bych řekl fascinován pološerem, často příjemnou vůní parfému, tichem a intimitou, to prostředí nesnese hluku.“¹³⁰

Před nástupem synchronního zvukového filmu byly filmy v kině Bio Sokol ve Valašském Meziříčí běžně doprovázeny malým vojenským orchestrem nebo, stejně jako v mnoha jiných kinech, hudbou z gramofonu. V polovině roku 1930 byl zakoupen v Olomouci nový „gramofonový stroj“ včetně desek a příslušenství: 44 desek a náhradní díly (například péro, kartáček a 6 krabiček jehel). Nákup stál celkem 7 764 Kč (gramofon 6 000 Kč, desky 1 546 Kč, příslušenství 218 Kč).¹³¹ Téměř 8 000 Kč nebyla malá částka, ale ve srovnání s cenami zvukových zařízení byla pro kina v menších městech přijatelná. Po počátečních problémech s kvalitou byla většina diváků se zvukem v kině spokojena:

Přesto, že bylo tolik nespokojenosti s hudbou v sokolském kinu při zavádění gramofonu místo vojenské hudby, lze nyní pozorovat mezi návštěvníky všeobecnou spokojenost. První začátky nebyly sice nijak slavné, neboť bylo slyšet všechno možné, jen ne hudbu a někdy ani to, avšak poslední dobou lze ve výkonnosti aparátu pozorovat značné zlepšení.

V citovaném článku se dále spekuluje, že by se mohl vojenský orchestr opět vrátit a gramofon by byl jen jako náhradní řešení. Toto řešení by dokonce bylo uvítáno „obcí kinofanoušků s velkou radostí“.¹³²

Gramofon ovšem vydržel a s jeho doprovodem byl promítán například film Zpívající bloud: „Četné obecenstvo na všech třech představeních radostně uvítalo, když v posledním oddíle pojednou souhlasil gramofonový doprovod s promítanými titulky na plátně a obrovská většina jeho teprve si uvědomovala přednosti zvukového filmu.“¹³³

Konkrétní snahy o koupi zvukové aparatury pro synchronní zvukový film se datují od roku 1931. Na začátku roku 1931 jednal kinoodbor o „zřízení zvukového kina“. Členové kinoodboru, kteří měli o koupi zvukového zařízení pro Bio Sokol rozhodovat, byli jednatelem kinoodboru Juliem Janovským seznámeni s postojem Svazu sokolských biografů, který nabádá kina k velké opatrnosti vzhledem k bouřlivému vývoji v této oblasti.¹³⁴

V únoru 1931 se v kinoodboru jednalo o zkušebním promítání zvukových filmů firmou Elektrofon. K promítání mělo být svoleno jen za předpokladu, že na právě používaném promítacím stroji nebudou provedeny podstatné změny. Zvukové zařízení firmy Elektrofon nemělo zrovna nejlepší reference. Nejenže s její aparaturou byly špatné zkušenosti v kině Centrál v Holešově, ale aparatura neměla právně ošetřeny ani všechny používané patenty.¹³⁵ Přes tyto problémy bylo s firmou Elektrofon dohodnuto nezávazné zkušební čtrnáctidenní promítání za 2 000 Kč.¹³⁶ Po zkušebním promítaní se kinoodbor rozhodl, že zařízení firmy Elektrofon je pro potřeby nevyhovující.¹³⁷

Kromě firmy Elektrofon se uvažovalo ještě o dalších firmách. Bylo proto rozhodnuto, že firmy Pragaradio, Lövenstein, ČOS a Stuchlick (stroje Zeiss Ikon) budou požádány o podrobné rozpočty, případně o zkušební promítání.¹³⁸

Koupě zvukové aparatury měla zvýšit zisk kina, což byl hlavní důvod jejího zakoupení. V souvislosti s úvahami o pořízení zařízení pro zvukový film byla proto v březnu 1931 provedena ekonomická analýza současného stavu kina. Zjistilo se, že průměrná návštěvnost jednoho představení je 500 osob. Průměrná cena za jeden lístek byla 2,16 Kč, což znamenalo, že byla obsazována většinou nejlevnější místa. Koupě zvukové aparatury mohla kinu prospět nejen celkovým zvýšením návštěvnosti, ale i zvýšením počtu bohatších diváků, kteří jsou ochotni kupovat si dražší lístky na lepší místa. Nebylo totiž vůbec výjimečné, že diváci dojížděli kvůli zvukovému kinu do jiných měst.¹³⁹ Kromě ekonomických úvah byly pro nákup zvukového zřízení například důvody kulturní nebo rivalita mezi sokolskými jednotami.

Nákup zvukového zařízení do kina Bio Sokol byl nevyhnutelný. Otázkou ovšem stále bylo, od jaké firmy má zařízení pocházet a jestli má být koupě provedena ještě před začátkem podzimní sezóny.¹⁴⁰ Jednatel kinoodboru Julius Janovský proto odjel v březnu 1931 do Prahy, aby si prohlédl zařízení firmy Gaumont¹⁴¹ a konkurenční zařízení inženýra Pazderky (o výše zmíněných firmách se již nejednalo). Získané informace o ceně zařízení měly posloužit mimo jiné k výpočtu nových cen vstupenek po koupi zvukové aparatury, „aby se kino zvukové vyplácelo a přece aby ceny návštěvníky nezatěžovaly“.¹⁴²

Julius Janovský po návratu z Prahy sdělil členům kinoodboru na schůzi 26. března 1931, že je přesvědčen, že si kino nevystačí jen s jedním promítacím strojem a že by se měly zakoupit stroje dva. Nejzásadnějším rozhodnutím byl ovšem výběr firmy, od které se zařízení koupí. Členové kinoodboru vybrali Klangfilm a Gaumont:

Ze všech nabídek rozhodují se přítomní bratři pro Klangfilm a Gaumont. Protože to jsou značky světového jména, jsou patentně úplně bez závady a zaručují dobrou jakost a reprodukci.¹⁴³

Hned poté proběhlo hlasování o tom, jestli má koupě proběhnout hned, nebo až na podzim. Hlasy všech přítomných se přiklonily na stranu okamžitého nákupu. Rozhodnutí musela ještě potvrdit druhý den konaná schůze správního výboru TJ Sokol. V březnu 1931 tak padlo definitivní rozhodnutí o nákupu zvukového zařízení firmy Gaumont.¹⁴⁴

Následovala série jednání se zástupci pražské pobočky francouzské firmy Gaumont. Firma Gaumont se dopisem zaručila za „bezvadnou reprodukci, kvalitu svých strojů a patentní bezzávadnost“. Zástupci firmy Gaumont zároveň souhlasili poskytnout slevy ve stejné výši, v jaké je nabízela konkurence. Při zaplacení 40 000 Kč po instalaci souhlasili s bezúročnými splátkami ve výši 5 000 Kč měsíčně. K závěrečnému jednání byl do Valašského Meziříčí pozván také zástupce a technický ředitel firmy Gaumont inženýr Harnisch.¹⁴⁵

Koncem dubna 1931 bylo zařízení firmy Gaumont dodáno a nainstalováno.¹⁴⁶ Jednalo se o zvukovou aparaturu s obchodním názvem Radio Junior.¹⁴⁷ O týden později noviny zmiňují, že zvuková aparatura stála včetně instalace 160 000 Kč a že tak dokonalé zařízení žádné jiné kino na Moravě nevlastní.¹⁴⁸

Existovaly dva základní druhy zvukových zařízení, které si kino mohlo koupit. K tomuto účelu sestrojené promítací stroje (tzv. zvukové projektory) nebo normální promítací stroje se zvukovými adaptéry na světelný film. Hlavními součástmi zvukového zařízení byl zvukový projektor nebo zvukový adaptér, předzesilovač¹⁴⁹, zesilovač a reproduktory [Novák, 1934: 43-74]. Zařízení firmy Radio Junior patřilo podle studovaných zdrojů k prvnímu ze dvou druhů zvukových zařízení, neboť hlavní součástí byla dvojice zvukových projektorů.

Zvuková zařízení se dělila do dvou skupin podle toho, jaký systém záznamu zvuku byl využíván, jestli systém optický (též světelný, fotocelární) nebo deskový [Novák, 1934: 42]. Někdy se pro optický systém užíval název světlotón a pro deskový systém jehlotón [Štábla, 1989: 638]. Optický záznam zvuku (intensivní nebo transversální) byl umístěn přímo na promítaném filmovém pásu¹⁵⁰, deskový systém spoléhal na speciální desky se záznamem zvuku pro daný film. Kvůli problémům se synchronizací desek či jejich rychlým opotřebením tento systém v praxi postupně ustupoval [Novák, 1934: 42-43].

Nové zvukové zařízení Radio Junior umožňovalo hrát filmy s optickým i deskovým záznamem zvuku nebo postaru doprovázet němý film hudbou z běžných gramofonových desek:

Bylo zde na vše důmyslně pamatováno a tak lze aparátu používati jako zvukového a němého zároveň. Na litinové desce, kde nalézají se synchronisátory, umístěny jsou rychlostní skříně opatřené pákou, již lze pouhým přepnutím regulovati chod projektoru a počet obrátek disku. Jsou zde čtyři možnosti předvádění a to pouhým přepnutím na: 1. systém fotocelární, 2. deskový, 3. němý film s doprovodem obyčejných gramofonových desek, 4. gramofonová hudba samostatná. [...] Celkový souhrn odborného výkladu dá se vyjádřiti stručně: silné, stabilní konstrukce, snadný dohled na jednotlivé části stroje, lehká kontrola provozu a krajně jednoduchá obsluha.¹⁵¹

Možnost přehrávat zvukové filmy obou systémů byla v kině Bio Sokol skutečně využívána.¹⁵² Podle inzerce firmy Gaumont bylo zvukové zařízení Radio Junior ideální pro kina o velikosti 300 až 700 míst k sezení.¹⁵³ Jak již bylo zmíněno, zvukové zařízení Radio Junior mělo dva projektory, což umožňovalo nepřerušované promítání filmů.¹⁵⁴

3. května 1931 proběhlo v kině Bio Sokol první představení na nové zvukové aparatuře.¹⁵⁵ Toto filmové představení bylo velkou událostí pro celé město [Sekerka, 2009: rozhovor]. Hrál se nový český snímek On a jeho sestra s Vlastou Burianem a Anny Ondrákovou:

Bohužel tento film pro své, sice malé, ale přece pozorovatelné nedostatky v natáčení a snad i v reprodukci, neumožnil pořadatelům plně dokázati, že projekční a zvuková aparatura Gaumont je skutečně stoprocentní; obecenstvo se však o tom přesvědčí jistě při promítání zvukových filmů jiných. Že je však opravdu prvotřídní, bylo možno pozorovati na kreslené veselohře. Dalším zvukovým 100% mluvícím českým filmem […] je drama Když struny lkají […]. Film svým prostým, dojímavým dějem uspokojí jistě většinu návštěvníků.

Plán promítání filmů byl takový, že středy a soboty byly vyhrazeny pro němé filmy a ostatní dny pro filmy zvukové.¹⁵⁶

Na schůzi kinoodboru 6. května 1931 poděkoval předseda Arnošt Dadák přítomnému zástupci a technickému řediteli firmy Gaumont inženýru Harnischovi, který byl vedoucím instalace zvukových strojů pro Československo. Ocenil především svědomitou instalaci zařízení v daném termínu. Inženýr Harnisch slíbil, že všechny poruchy budou včas opraveny a že do té doby, než se operatéři správně zaučí, navštíví kino jednou za měsíc, aby se přesvědčil, že je vše v pořádku. Dále se projednávala smlouva s firmou Gaumont, podle níž musel být stroj pojištěn. Pojištění bylo sjednáno u pojišťovny Slavie.¹⁵⁷

Údržba nových promítacích strojů musela být prováděna velmi pečlivě. Byl-li stroj shledán prodávající firmou v zanedbaném stavu, mohl to být důvod k ukončení záruky. Hrozba ukončení záruky stála nedlouho po koupi zařízení i před kinem Bio Sokol. Firma Gaumont totiž shledala promítací stroje ve valašskomeziříčském kině ve velmi zanedbaném stavu. Kinoodbor byl následně firmou varován, že bude zrušena garance, nebudou-li stroje pod kontrolou jejich inženýra, za což žádali měsíční poplatek 500 Kč, který se později povedlo snížit.¹⁵⁸

Po úspěšné instalaci zvukové aparatury do kina Bio Sokol se v novinách Lubina začaly pravidelně objevovat články, které komentovaly kvalitu projekcí zvukových filmů. Očekávání recenzentů mnohdy narazila na neprofesionalitu při promítání („sluchově přihňáplý operatér“) a na to, že se promítala jiná jazyková verze - místo toho, aby byla promítnuta lepší německá, hrála se, podle nich, horší francouzská verze („francouzská kopie [...] nebyla o nic lepší než ten gramofon“).¹⁵⁹ Po sérii kritičtějších článků ovšem noviny v druhé polovině roku 1931 napsaly, že reprodukce zvukových filmů se velmi zlepšila.¹⁶⁰

Jednání o zřízení zvukového kina bylo možné sledovat poměrně podrobně díky dochovaným archivním materiálům (ATJS VM) a provedené rešerši periodik. Informace o dalších událostech, týkající se úprav zvukového zařízení nebo stavebních úprav, jsou mnohem mezerovitější.

V roce 1933 pravděpodobně proběhla oprava zvukového zařízení firmou Gaumont.¹⁶¹ Ve stejném roce byly provedeny drobné stavební úpravy kina, které zahrnovaly zavedení ústředního topení do promítací kabiny.¹⁶² Olej v promítacím stroji totiž v chladné promítací místnosti často tuhnul. Stroj proto musel běžet hodinu před představením, aby docílil požadovaných obrátek, čímž byl zbytečně opotřebováván.¹⁶³

Nejdůležitější událostí roku 1934 bylo „jednání o vydání znovuzřízení zvukové aparatury firmě Philips“. Jednání byla nezbytná proto, že firma Gaumont v tomto roce zanikla. Po zániku firmy Gaumont tak neexistoval nikdo, kdo by prováděl opravy a následně za ně i ručil. Hrozilo tedy nebezpečí, že při poruše zařízení by jej neměl kdo opravit, což by mělo za následek uzavření kina. Zvukový technik firmy Philips provedl osobní prohlídku nainstalovaného zařízení a určil náklady na montáž ve výši 9 900 Kč (nezahrnující pomocné práce a tehdejší daň z obratu).¹⁶⁴ Úprava nezahrnovala jen součásti zvukové aparatury, ale také akustickou úpravu sálu.¹⁶⁵

V roce 1936 došlo k další, blíže nespecifikované, modernizaci zvukového zařízení v kině Bio Sokol.¹⁶⁶ Jinak byl rok 1936 naplněn běžnými provozními starostmi včetně řešení problémů s nevhodně zařízenou šatnou a udělení zakázky na novou skříň pro reklamní snímky. Ve stejném roce proběhlo jednání s firmou Philips o dodání lampového usměrňovače pro obloukovou projekční lampu.¹⁶⁷ V následujícím roce byla opravena fasáda budovy. Bylo také nutné obnovit venkovní a vnitřní nátěry.¹⁶⁸ V roce 1938 bylo na zkoušku zapůjčeno nové zvukové zařízení od firmy Philips a po jeho vyzkoušení se uvažovalo o jeho zakoupení. Jednalo se také o potřebě nového zesilovače a reproduktoru.¹⁶⁹

Úřední revize kina v dubnu 1939 skončila povinností provést mnohé stavební úpravy. Nejzásadnější z nich byla nutnost zřídit ještě jeden východ z kina. Důvod tohoto nařízení byl v nárůstu počtu návštěvníků kina v důsledku skokového zvýšení počtu obyvatel Valašského Meziříčí. Aby mohl být získán požadovaný další východ, musela být provedena přestavba zadní části kina.¹⁷⁰ Návrh požadovaných stavebních úprav dostal za úkol architekt a člen kinoodboru Bohuslav Kupka:

Na to referuje bratr Kupka o úpravách v budově kina. Úprava musí být řešena velkoryse. Přednesl pak některé své návrhy o nichž se rozpředla čilá debata. Zásadně bylo usneseno, že se adaptace prováděti bude. Podrobnosti však musejí býti každým členem výboru dobře promyšleny. O definitivním a podrobném řešení bude rozhodnuto v příští schůzi.¹⁷¹

Poměrně rozhodný závěr schůze kinoodboru, který projednával stavební úpravy, ovšem neznamenal, že k úpravám došlo rychle. Na následující schůzi bylo jen stručně konstatováno, že „k rozsáhlé adaptaci zatím přikročeno býti nemůže“.¹⁷²

Podrobnosti o plánovaných stavebních úpravách byly projednány až koncem roku 1939 a konečný návrh měl být získán v soutěži „ideových plánů na přestavbu zadního traktu kina“. Náklady na přestavbu neměly překročit 400 000 korun a soutěž měla trvat do konce února 1940.¹⁷³ Před vyhodnocením soutěže provedli zástupci firmy Philips vylepšení na zvukové aparatuře a bylo pořízeno nové promítací plátno.¹⁷⁴ V novinách Lubina se o zlepšení zvukového zařízení psalo, že tak dobrou zvukovou aparaturu mají jen v sedmi kinech v Praze a v jednom brněnském kině. Z „venkovských měst“ bylo tak kino ve Valašském Meziříčí první.¹⁷⁵

Když byla v březnu vyhodnocena soutěž o vítězný návrh na přestavbu zadního traktu kina, ukázalo se, že žádný návrh zcela neřeší všechny požadavky. Po neúspěchu se soutěží byla sestavena komise složená z inženýra Šupáka, architekta Bohuslava Kupky, stavitele Žídka a inženýra Turka, která dostala za úkol vyhotovit „konečný náčrtový projekt“, jenž by byl syntézou dobrých podnětů z uspořádané soutěže.¹⁷⁶ Později byl úkol komise rozšířen na vypracování stavebního plánu s přesným rozpočtem s termínem dodání plánů do 1. května 1940.¹⁷⁷ Kvůli výhradám architekta Bohuslava Kupky byly nakonec předloženy dva návrhy – jeho vlastní a návrh zbylých členů skupiny. Při hlasování členů kinoodboru na jaře 1940 zvítězil návrh autorů Šupáka, Žídka a Turka, který měl být poté přepracován do konečných stavebních plánů.¹⁷⁸

Tím ale spory kolem přestavby neskončily. Toto téma se probíralo ještě na podzim 1940, neboť architekt Bohuslav Kupka se nechtěl smířit se svou prohrou a plány se měly posuzovat i na úrovni ČOS. V listopadu 1940 bylo rozhodnuto o zakoupení dvou nových (zvukových) promítacích přístrojů od firmy Philips za 118 000 korun.¹⁷⁹ Krátce poté bylo rozhodnuto nakoupit lepší a novější modely, které stály 136 000 korun.¹⁸⁰

Kompletní stavební projekt autorů Šupáka, Žídka a Turka, jehož příprava se táhla téměř celý rok 1940, je z roku 1941. V tomto projektu mělo dojít k rozšíření stísněných místností a především schodiště. Pro tento účel měla být využita vedlejší budova č. 578. V hlavním sále měl být upraven hlavní vchod a počet i rozmístění sedadel – jejich počet měl klesnout z 746 na 695.¹⁸¹ Plány přestavby mají datum 16. dubna 1941.¹⁸² Srovnáním plánů a pozdějších fotografií lze usoudit, že k navrženým stavebním úpravám nikdy nedošlo.