1.2 Funkce překladových slovníků
Ve smyslu orientace na uživatele a využitelnosti slovníku v rámci základního (a nejčastěji) uvažovaného bilaterálního jazykového vztahu není jeho funkce vždy tak jasná, jak se může zdát. Nejranější a laické představy tu primitivně funkci slovníku ztotožňují s počtem zapojených jazyků, a mluví (I) o slovníku do druhého (cílového) jazyka a z něj do jazyka domácího, tedy o dvou slovnících.
Běžné dnešní poznání však mluví obvykle o (II) čtyřech funkcích a tedy i uživatelských typech slovníku, kdy např. pro češtinu a ma_arštinu je třeba, při sledování dichotomie kódování-dekódování (tj. pro syntézu-analýzu textu, resp. pro mluvení/psaní-poslech/četbu), mít slovník:
(1a) česko-maďarský kódovací, tj. pro Čechy,
(1b) česko-maďarský dekódovací, tj. pro Maďary,
(2a) maďarsko-český kódovací, tj. pro Maďary,
(2b) maďarsko-český dekódovací, tj. pro Čechy
Avšak přidáním dalšího důležitého zřetele, resp. dichotomie aktivní-pasívní se předchozí rozdíl ještě dále zjemňuje. Lze pak (III) lišit orientaci na
(aA) komunikativní kompetenci a plnou a dokonalou syntézu/kódování, nebo jen (aB) snahu o orientační, aproximativní a hrubou korespondenci (=a, viz 1a, 2a výše) proti orientaci na
(bA) plnou a odstíněnou analýzu/dekódování, nebo jen na
(bB) orientační, hrubé porozumění/dekódování (=b, viz případy 1b, 2b výše).
Tato distinkce pak teoreticky vytváří s předchozí osm různých typů funkce a tedy i typů slovníku mezi dvěma jazyky (srov. i Hausmann 1988) a promítá se výrazně především do rozdílů v rozsahu slovníku (oba případy A vyžadují slovníky větší, srov. Čermák 1986).
|
