Poésie pour pouvoir jako text skladby Boulezovy skladby a poezie v elektroakustické hudbě 50. let a dál (vybrané příklady) Poezie v díle Edgara Varese
V případě Poème electronique nelze mluvit o jediném autorovi, nicméně lze mluvit o jednotném záměru. Le Corbusier, autor architektonického návrhu pavilonu o dílu říká : „I won’t create a pavilion; I will create an ‚Electronic Poem’ together with the vessel that will contain it. The vessel will be the pavilion, and there will be no façade to this vessel.“71
Dále rozvíjí svůj koncept tímto prohlášením „Je ne vous ferai pas un pavillon, mais un Poème électronique et une bouteille contenant le poème: 1er lumière, 2e couleur, 3e image, 4e rythme, 5e son, réunis dans une synthèse organique accesible au public et montrant ainsi les ressources des fabrications Philips.“72 Vytváří tedy multimediální, technologické, synestetické dílo, čímž se opět setkáváme s topoi básníka-hudebníka, která nyní naprosto ovládá veškeré složky svého díla, své básně, ačkoliv v podstatě ani jedna její část není literárního charakteru.
A posledním identifikátorem záměru tvůrců je letáček zadavatele, firmy Phillips „Only in the present state of applied electronics could the electronic poem be realised. Electro-acoustics, new lighting-techniques and electronic control, to all of which Philips research and development laboratories have been contributing so much, are the essential expedients in the execution of Le Corbusier’s great conception. The electronic poem will be repeated many thousands of time. That is why the equipment has been automatized to such an extent that the fallible human factor has been virtually eliminated. This synthesis between humanity and inventiveness has resulted from a cooperation between artists and technicians which has lasted for months, and with which Philips aspires to take a prominent share in this great manifestation of Modern Man.“ 73Zjišťujeme tedy, že báseň je ,,great manifestation of Modern Man“, 74a stává se tedy součástí oslavy modernity. Nejedná se tedy o revoltu proti společnosti, ale vlastně o oslavu v té době platného paradigmatu a mýtu. Tím se vracíme k topoi básně jako ,,oslavy bohů“, psaní poezie jako umělecké aktivity přímo svázané s mytologií dané společnosti.
Technický charakter Boulezovy skladby Poésie pour pouvoir se nedá popřít, protože, jak jsme si již říkali, jedná se o syntézu konkrétní hudby na magnetofonovém pásmu a kompozice za využití klasického orchestru. Text skladby, jak jsme si jej již představili, ovšem explicitně nepočítá s žádnou oslavou moderního člověka, a je v zásadě velmi osobní a intimní. Pokud bychom chtěli tedy po stránce ideové srovnat tuto Boulezovu skladbu s jednou z Varesových, možná by bylo příhodnější najít analogie s Ionisation, intimnější skladbou, která využívá podobné technologické, ale i myšlenkové prvky, tj. přírodní motivy a intimní pocity.
Poezie v díle Johna Cage
John Cage byl umělec, jehož dílo je velmi prosyceno zen-buddhismem a jinými orientálními způsoby myšlení. Jako příklad můžeme vzít jeho slavnou 4’33, čtyři a půl minuty ticha
Fascinace Orientem je pro euroamerickou kulturu typická. Obzvláště v 50. a 60. letech se projevuje velmi silně, proto můžeme najít podobnou myšlenkovou základnu u tak odlišných osobností jako Hermanna Hesseho, Jacka Kerouaca, ale také Johna Cage nebo Henriho Michauxe.
I Pierre Boulez se částečně nechává Dálným východem inspirovat, ovšem spíše v rovině instrumentáře. V jeho díle je běžné využití čínských činelů. V Poésie pour pouvoir však přímé orientální vlivy po stránce hudební nesleduji.
Poezie v díle Karlheinze Stockhausena
O Stockhausenově skladbě, a kontroverzi, kterou způsobila, jsme se bavili už ve druhé kapitole. Nyní si představme její textovou analýzu.
Problematikou Stockhausenovy volby textu k jeho skladbě se zabývá John Smalley z University of Columbia ve své analýze Gesang der Jünglinge: History and Analysis Stockhausena označuje jako ,,devoutly Catholic“75. Stockhausen při výběru textů nesáhl do originálního textu v Bibli, ale zdá se, že text napsal sám na základě svého studia fonetiky a akustiky.
Kromě silné ústřední myšlenky technologické (,,Stockhausen’s compositions typically proceed from a single governing idea. Here, the idea was to seamlessly fuse the sound of the human voice with electronically generated sounds.“76), ve skladbě ještě Smalley nachází silný text, vyznání víry, které má až ,,rituální“77 charakter.
Podruhé se v elektroakustické hudbě 50. letech setkáváme se skladbou opěvující určitý myšlenkový směr. To opět Boulez v Poésie pour pouvoir nedělá, a jak si Higashikawa všímá, dokonce ho poezie jako literární text v daném okamžiku již tolik nezajímá. Co způsobilo tento posun, můžeme zkusit zodpovědět v následující podkapitole.
Poezie v díle Pierra Bouleze
2.4.4.1 MLÁDÍ
V Boulezově francouzské biografii jeho sestra říká, že bratr je vášnivý čtenář. O vlivu četby na jeho myšlení mluví i různí jiní kritikové. První skladby mladého Bouleze ze začátku 40. Let nakonec zřejmě byly zhudebněním poezie, a to textů Charlese Baudelaira a Théophila Gautiera.
Charles Baudelaire a Théophile Gautier jsou francouzští autoři z 40. let 19. století, kteří provokativními tématy (viz Baudelairova Zdechlina) a nevázaným životem předznamenali dekadenty a prokleté básníky, jako byl Rimbaud a Verlaine, kteří přišli o třicet let později.
Ačkoliv se kompozice nezachovaly, obsahová stránka hudebních skladeb naznačuje, že Boulez byl už ve svých raných letech velmi dobře obeznámen s frankofonní básnickou tvorbou, a že tato tradice byla důležitá pro jeho osobní a tvůrčí vývoj.
2.4.4.2 DOSPĚLOST
Boulez se v roce 1949 setkává s Cagem a Stockhausenem, a také začíná pracovat ve studiu u Schaeffera. Jeho první skladba v tomto oboru však vychází již v roce 1947. Jedná se o skladbu Le Visage nuptial pro kontraalt, Martenotovy vlny, piano a perkuse. Jako text díla posloužila stejnojmenná báseň Reného Chara. Jedná se o báseň ve volném verši, založená na asociacích zpracovávajících téma osobní svobody, přičemž autor oslavuje ,,sa Pensée“78, neboli svoji personifikovanou Myšlenku. Jedná se o poměrně individualistickou, surrealistickou báseň, podobně jako Poésie pour pouvoir. Je zde opět dialogická situace, stejně jako Poésie pour pouvoir, kde lyrický subjekt hovoří k ženě. Podobná je nakonec i hudební forma, neboť ačkoliv ,,recitátor“ elektroakustický není, kontrast s elektroakustikou přítomen je, a to s Boulezovými oblíbenými Martenotovými vlnami.
V padesátých letech Boulez dílo přepracovává pro sbor a velký orchestr, rozšířený o exotické nástroje (čínské a turecké činely apod.), nezohledňující ani elektroakustické, ani prostorové kritérium, čímž mizí další podobnosti s Poésie pour pouvoir.
V poměrně tradičním duchu se nese Le Soleil des eaux, další zhudebněnou Charovu báseň, jejíž první verze pochází z roku 1948, a byla určena pro pařížské rádio. Jedná se o kantátu pro soprán, sbor a orchestr. Textová náplň básně a nálada je podobná jako u Le Visage nuptial, každopádně mizí elektroakustické principy. Ty se neobjevují ani v dalších verzích Soleil des eaux z padesátých a šedesátých let.
2.4.4.3 PADESÁTÁ A ŠEDESÁTÁ LÉTA
Většina Boulezových děl z padesátých let je elektroakustických, přesto z nich vyčnívá jedno, a to Le marteau sans maitre, další zhudebnění Reného Chara. Kopíruje po formální stránce Le Soleil des eaux, nepracuje příliš s novými principy, zároveň však obsahuje stejnou textovou náplň.
Ještě v roce 1949 také píše Boulez dopis Johnu Cageovi, ve kterém tvrdí, že odkládá na další dobu Poésie pour pouvoir. K Poésie pour pouvoir, jak víme, se vrací až v roce 1958, kdy ji odkládá kvůli neúspěchu na neurčito.
Poslední exkurzí do světa literatury bylo pro Bouleze Pli selon pli z roku 1966, tj. zhudebnění několika básní Stéphana Mallarmého. Ideově se tedy Boulez vrací k prokletým básníkům, a vybírá si z nich básníka nejsložitějšího, dokonce toho, jehož díla Umberto Eco v Estetice otevřeného uměleckého díla (1962) řadí k příkladům otevřených uměleckých děl.
2.4.4.3 ZÁVĚREČNÉ OBDOBÍ
Z Boulezovy hudby zmizela literatura jako libreto, ale nezmizela fakticky. Dvě skladby, které jsme si zmínili již v předchozí kapitole, Dialogue de l’ombre double a Anthemes, jsou založeny každá na literární myšlence, Dialogue de l’ombre double na Claudelově románu, a Anthemes na liturgickém textu. Texty se však objevují v díle pouze jako zdroje inspirace a koncepty, nikoliv jako texty samotné.
Boulez sám v jednom rozhovoru tvrdí, že více než texty ho začínají zajímat teoretické aspekty komunikace. V případě svých závěrečných děl dokonce texty vytěsnil, a zůstala komunikace mezi hudebními médii79.
|
