|
-Co do svého výskytu je případ A
|
| bet | 11/19 | | Sana | 07.04.2017 | | Hajmi | 72.3 Kb. | | #3477 |
3-Co do svého výskytu je případ A krajně vzácný (týká se v podstatě jen přesně a mezinárodně definovaných termínů); ani tak běžné pojmy jako stůl (např. v japonštině) či chléb (např. v arabštině) nemusejí mít ekvivalenty jednoznačné. Při běžném opomíjení případu C je pak zdaleka nejčastějším případ B, tj. částečná ekvivalence. Má mnoho subtypů a představuje i hlavní zdroj potíží při překladu. I způsobů mapování či třídění částečné ekvivalence je víc, zřejmě mj. i proto, že postulování určitého subtypu bude vždy záležet na typu jazyka.
4-Svou povahou je slovníková ekvivalence (srov. Duval) kdesi mezi překladovými ekvivalenty literárními a jednoznačností terminologickou. Oba extrémy odrážejí šíři škály, jejíž většinu je slovníkem třeba pokrýt, tj. od faktů jazyka a systémových pojmů k faktům textu a nesystémových aspektů. Tradičně se tento rozdíl vyjadřuje dichotomií denotace-konotace, jejíž oba termíny musejí být pokryty rovnoměrně. I když je pochopitelně denotativní složka lexémů téměř univerzální, obvykle lépe vystižitelná a nápadnější, jsou naproti tomu i slova, kde (téměř) chybí a převažuje pragmatická informace, často evaluativní povahy. Vedle toho však i velké množství lexémů s jasně denotativním typem významu má v různé míře zastoupenou i složku pragmatickou (konotativní). Vystižení pragmatické stránky bývá obvykle obtížnější.
5-Běžným doprovodem většiny typů částečných ekvivalentů je glosa, resp. metajazyková poznámka vymezující relevantní odstín či část významu a/nebo úzu, popř. funkce. Její rozložení v hesle, tj. místo uvedení závisí mj. příznačně na typu slovníku (srov. Kroman et al.), tedy na tom, zda jde o slovník aktivní nebo pasívní: zatímco u aktivního slovníku je glosa ap. vhodná, popř. nutná u ekvivalentu, její místo je naopak ve slovníku pasívním u lemmatu.
6-Obecně může slovník nabídnout pochopitelně pouze ekvivalenty ustálené, a tedy systémové, na úrovni lemmatu; někdy však existuje vhodný ekvivalent níže, na úrovni jen konkrétního tvaru (zvl. gramatického), jakkoliv někdy takový tvar, resp. kombinace forem nemusí rodilému mluvčímu jako ekvivalent připadat, srov. angl. I wonder a české zajímalo by mně, které je nepřenosné do jiné osoby ap. Slovník však nemůže nabízet ekvivalenty neustálené, resp. autorské či překladové, s nimiž se ad hoc může setkat pouze v překladu.
7-Podstata zjištění ekvivalence je obecně jako u každého jiného srovnávání v opření srovnávaných forem v obou jazycích o tertium comparationis; u dvoujazyčného slovníku tertium comparationis, které by ideálně mělo být vnější, zpravidla typicky splývá s formami výchozího jazyka.
|
| |
