9. 3 Svaz národní revoluce
Pobočka SNR byla v Přerově ustanovena 21. května 1946. Jejím předsedou byl zvolen Bohuslav Šída, místopředsedou Vilém Mérey, jednatelem Ferdinand Keck a pokladníkem Leopold Březina. Toho dne došlo také k zvolení okresního vedení organizace, přičemž předsedou byl zvolen Vojtěch Herman a prvním místopředsedou Karel Rosmus. Na ustavující schůzi deklaroval spolek úzkou spolupráci se Svazem osvobozených politických vězňů a za cíl si stanovil propagací a dokumentační prací vyzvednout činnosti odbojových skupin za německé okupace. Dalším úkolem spolku byla snaha zaopatřit vdovy a pozůstalé po usmrcených odbojářích a partyzánech.134 Dle oficiálních stanov vydaných v Praze v listopadu roku 1947 bylo cílem SNR vytvořit ideovou a zájmovou organizaci, která by sdružovala všechny politické, kulturní a válečné bojovníky proti fašismu a nacismu, usilující v letech 1938 – 1945 o obnovení Československa. Prvořadým úkolem tohoto spolku mělo být připomínání tradic československého boje za svobodu, upozorňování na hrůzy fašismu a ochrana a podpora kulturních, hospodářských a sociálních zájmů svých členů.135
Za centrální podpory se do přerovské organizace do poloviny roku 1946 včlenily spolky Obrana národa, Sdružení českých partyzánů v Přerově fungující od prosince 1945, Skupina Viktor v Přerově, 136 Skupina Orol v Přerově, Národní revoluční armáda skupina Přerov, Skupina „CLAY“ v Přerově, revoluční bojovníci z 1. 5. 1945 v Přerově a další jednotlivci z různých odbojových skupin.137 Co se týče členské základny, byl její stav kvůli včleňování odbojářských spolků a neustávajícím prověrkám členské základny velmi proměnlivý. Lze však hovořit o více než 200 členech místní odbočky, z nichž se ovšem 16. 7. 1947 odštěpily místní pobočky Svazu národní obrany v Dobrčicích, Kojetíně, Lověšicích, Pavlovicích a Předmostí a pobočky Sdružení českých partyzánů v Čekyni, Dobrčicích, Kojetíně, Lověšicích, Pavlovicích a Předmostí. V každé z těchto malých buněk byly přibližně dvě desítky členů.138
V přerovské SNR působila prověřovací komise, jíž do listopadu 1947 předsedal Otakar Berner a poté se v jejím čele střídali až do února 1948 Vladimír Kupčík a profesor obchodní akademie František Ošťádal, který byl ze spolku pro neplacení členských příspěvků záhy vyloučen.139 Tato komise vyhotovovala posudky členů spolku a prověřovala válečnou činnost zájemců o přihlášku do SNR. Posudky komise odesílala brněnské zemské pobočce spolku, který zpětně uděloval povolení k vstupu či zastavoval činnost „usvědčených“ členů. Jako důvody pro zrušení členství byly kupříkladu uváděny nedostatečná činnost dle směrnic pro přijetí či hospodářská sabotáž.140 Od léta 1946 se spolek potýkal s nedostatkem financí a prověřovací komise nestíhala vyhotovovat posudky všech členů ani zájemců o členství.141
Od druhé poloviny roku 1946 začala v Přerově působit i druhá konkurenční pobočka SNR, v jejímž vedení stáli kupříkladu J. Šejda, Julius Zaoral či Stanislav Šebesta. „II.“ místní Svaz národní revoluce však pro svou činnost neměl souhlas na okresní ani krajské úrovní této odbojářské organizace. 7. 3. 1947 došlo k prvnímu neúspěšnému jednání o sloučení těchto dvou nezávisle na sobě fungujících přerovských poboček, na němž byli přítomní i zástupci zemské, krajské a okresní úrovně SNR. Zastavení činnosti druhé přerovské odbočky, jež nezískala podporu nadřízených orgánů, se uskutečnilo na konci března téhož roku. Část tisku tento krok označila za politicky motivovaný, což SNR odmítla.142
Počátkem roku 1947 se členové místní pobočky Svazu národní revoluce, jejímž předsedou se stal Vojtěch Herman, připravovali na účast při oslavách výročí zborovské bitvy, která se konala v Městském domě. 19. července 1947 došlo k ustavující schůzi zájmové skupiny železničářů při přerovské SNR, jež přijala název Železničářský odboj první partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova. Do čela jejího prozatímního přípravného výboru, který úzce spolupracoval se SNR, byli zvoleni Josef Svoboda, Jan Zapletal či František Wintr.143
Přerovská SNR byla v roce 1947 zaměstnána konfrontací s konkurenční pobočkou Svazu národní revoluce ve městě, vnitřními a finančními problémy. Na rozdíl od ČsOL a SOPVP se tak v tomto roce nestihla natolik koncentrovat na chystané sloučení odbojářských spolků. To se změnilo již počátkem následujícího roku.
10. Vývoj po únoru 1948
Únorový komunistický převrat nevyvolal v odbojářských sdruženích žádnou hysterickou či nepřátelskou reakci. Týdeník Hlas osvobozených již 25. února odsoudil demisi části ministrů a vyzval prezidenta k jejímu přijetí.144 Tisk ČsOL pak dokonce už počátkem března téhož roku proklamoval podporu nové komunistické vládě. Teprve po odstoupení a úmrtí prezidenta Beneše si část československé společnosti včetně některých členů legionářských spolků uvědomila vážnost situace.145 Nespokojení kritici - jednotlivci z řad odbojářských organizací však byli z těchto sdružení záhy vyloučeni.146 Centralizační tendence totalitního režimu řízeného komunistickou stranou vycházely z jeho podstaty a brzy se dotkly také odbojářských sdružení.147 Po únorových událostech došlo na slučovacím sjezdu veteránských spolků 8. až 9. května 1948 k vytvoření Svazu bojovníků za svobodu, do něhož postupně dobrovolně splynuly odbojové organizace ČsOL, Sdružení národního odboje, Svaz politických vězňů a pozůstalých po politických vězních, Sdružení zahraničních vojáků, Sdružení českých partyzánů a Sdružení účastníků pražského povstání, tedy všechny významné odbojářské spolky té doby. Na ustavující valné hromadě byl předsedou Svazu zvolen komunistický funkcionář Ladislav Kopřiva. Rovněž tisk odbojářských spolků byl zrušen a nahrazen týdeníkem Hlas revoluce, který byl podřízen vedení SBS.148 Většina poboček ČsOL byla včleněna do SBS do konce roku 1948, oficiální zánik Československé obce legionářské potvrdil výnos ministerstva vnitra 3. 10. 1949.149 Také organizace sdružující členy druhého odboje postupně splynuly do Svazu bojovníků za svobodu, čímž byl v Československu dokončen proces sjednocení odbojářských spolků.
Ve svazu bojovníků za svobodu, který se 17. – 18. listopadu 1951 sloučil se slovenským Sväzom ľudových protifašistických bojovníkov do nově ustanoveného celostátního Svazu protifašistických bojovníků, naplno převážili účastníci druhého odboje a organizace byla zcela loajální režimu, který svou činností i rétorikou podporovala.
|
