4. Legionáři v prvním odboji
Jako první československý odboj bývá v odborné literatuře označováno ozbrojené vystoupení českých a slovenských politiků, diplomatů a vojáků, jejichž konečným cílem bylo rozbití Rakouska-Uherska a vytvoření nového samostatného československého státu. Československé legie se postavily na stranu nepřátel mnohonárodnostním třením oslabené monarchie, která od počátku první světové války čelila vojskům carského Ruska a Srbska a od května 1915 také Itálie. Z krajanů a primárně z dobrovolníků mezi válečnými zajatci se již od roku 1914 začínaly formovat vojenské jednotky zvané revoluční dobrovolná armáda či zahraniční československá vojska, které jsou dnes známy pod označením československé legie. Legionářů, kteří bojovali na straně Dohody proti Centrálním mocnostem, bylo necelých sto tisíc.34
Československé legie se primárně rekrutovaly z Čechů a Slováků rakousko-uherské armády, kteří byli zajati.35 Dle odhadů bylo z území pozdějšího Československa do rakousko-uherské armády odvedeno na 2 miliony mužů, z nichž asi 250 tisíc padlo. Čechů a Slováků bylo odhadem mobilizováno asi milion a tři sta tisíc a v bojích jich zemřelo zřejmě kolem 160 tisíc.36 Z výše uvedeného vyplývá, že procentuálně tvořili legionáři jen asi méně než deset procent37 z Čechů a Slováků povolaných do armády Rakouska-Uherska. Velká část z nich navíc do legií vstoupila až v poslední fázi války, kdy Rusko zachvátil revoluční chaos. Nejvýznamnější z těchto dobrovolnických jednotek tak vznikly právě v Rusku, kde navíc před válkou žilo velké množství českých a slovenských krajanů.38 Další legie byly vytvořeny ve Francii, Itálii a v Srbsku. Legionáři, kteří se zapojili do bojů první světové války, přispěli svým dílem k vítězství Dohodových mocností. Po skončení války se většina veteránů z front začala vracet do nově vznikající republiky. Italští a Francouzští legionáři se do Československa vrátili do konce roku 1918. Nejsložitější návrat do vlasti prodělali Češi a Slováci z východní fronty, z nichž některým se cesta domů kvůli bojům v Rusku protáhla až do konce roku 1920.39 Uvádí se, že v bojích zemřelo necelých pět a půl tisíce legionářů.40
Po návratu do vlasti však většinu vojáků nečekal odpočinek, ale pokračující boje, které nově vzniklý stát sváděl se svými sousedy. S Polskem soupeřila Československá republika o strategicky významnou oblast Těšínska a s Maďarskem se rozhořela válka o Slovensko. Kromě těchto konfliktů nasadily československé orgány legionáře také do českého pohraničí, kde německé obyvatelstvo vyhlásilo vznik provincií Deutschböhmen, Sudetenland, Deutschsüdmähren a Böhmerwaldgau a požadovalo jejich připojení k Rakousku.41
|
