9. Vývoj veteránských spolků v poválečném Přerově
Prvním poválečným odbojářským sdružením ve městě se stala obnovená ČsOL navazující na svou meziválečnou tradici, která zahájila svou činnost již 23. května 1945.112 Záhy ji následoval Svaz osvobozených politických vězňů v Přerově, který byl nově založen na své ustavující schůzi již počátkem července 1945. Z úsilí tohoto spolku došlo 7. října 1945 k vytvoření okresního vedení organizace, která na Přerovsku sdružovala na 400 členů.113 Do prosince 1945 probíhalo organizační sjednocování partyzánů z Přerovska, jejichž první konference s převážně evidenční funkcí se konala již těsně po válce, 22. května 1945. Tyto snahy vyvrcholily ustavující schůzí Sdružení českých partyzánů okresu Přerov 9. 12. 1945, na které bylo zvoleno jedenáctičlenné předsednictvo v čele s bývalým příslušníkem partyzánské brigády Jana Žižky, Vojtěchem Hermanem.114 Počet členů přerovské pobočky se pohyboval do 300 osob.115 21. května 1946 byla na ustavující schůzi založena přerovská odbočka Svazu národní revoluce, jejímž předsedou byl zvolen Bohuslav Šída.116 Kromě výše jmenovaných spolků sdružovaly místní odbojáře v období třetí republiky též organizace Sdružení čsl. dobrovolců z let 1918/1919 pro Přerov a okolí či místní skupina Družiny čsl. válečných poškozenců.117
9. 1 Svaz osvobozených politických vězňů
Ustavující schůze tohoto spolku, jenž si dal za cíl sdružovat a podporovat všechny politické oběti nacistické perzekuce, které trpěly v koncentračních táborech a věznicích, dále prosazovat zastoupení svých členů v místním a okresním národním výboru, bytové a vyšetřovací komisi a u lidových soudů, se v Přerově konala 13. června 1945. Předsedou byl na této schůzi zvolen Antonín Plíska, místopředsedou se stal Karel Rosmus, jednatelem Jaroslav Doležal a pokladníkem Miloš Sum.118 V říjnu téhož roku došlo na valné hromadě k zvolení nového vedení spolku a na postu předsedy vystřídal Antonína Plísku dosavadní místopředseda Rosmus.119
K roku 1946 sdružoval místní SOPV okolo 400 členů120 a činnost v jeho rámci vyvíjely odbory sociální, kulturní, politický, organizační, propagační, zpravodajský, živnostenský, zdravotně-rekreační, družstevní, bytový, pořadatelský a vyšetřovací. Ty vykonávaly činnost kulturně-„osvětovou“ pořádáním přednášek a společných zájezdů a sociálně-charitativní, což se dá ukázat na příkladu „ošacovací“ akce či při nákladné podpoře léčby zubů členů přerovské SOPV.121
Kromě těchto aktivit spolek, který na Přerovsku sdružoval své zástupce rovněž v Kojetíně a Brodku u Přerova, velmi přísně lpěl na kontrolách přihlašovaných členů a prověrkách těch stávajících. Tento proces měly zajišťovat „Očistné komise“. Zajímavým příkladem jejich činnosti v přerovské pobočce je kauza týkající se členství bratra známějšího maršála britského letectva122 Karla Janouška, továrníka Josefa Janouška, který za války prošel internacemi v Brně a koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald.123 Očistu společnosti od „zrádců a kolaborantů“ proklamoval spolek ve svém tisku také na celostátní úrovni.124
Předsedu Rosmuse vystřídal v čele spolku, který byl na počátku roku 1947 přejmenován na Místní odbočku Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu a fašismu v Přerově, od března téhož roku Antonín Sousedík. Nový předseda pak nastartoval přípravy SOPVP na sjednocení odbojářských organizací prvního a druhého odboje na Přerovsku.125
9. 2 Československá obec legionářská
První poválečná schůze obnovené ČsOL se v Přerově konala již 23. května 1945. Na tomto shromáždění místní pobočky, jehož se účastnilo necelých 150 členů, byl ustanoven přípravný výbor, který o týden později na první výborové schůzi zvolil do čela organizace předválečného předsedu Rudolfa Vankeho, jednatelem byl jmenován Josef Just, kterého později vystřídal František Sigmund, a pokladníkem se stal Eduard Král.126
Spolek se po okupaci zabýval primárně vyhotovením seznamu svých škod a ztrát z období protektorátu, které, jak již bylo zmíněno, vyčíslil na necelých 800 000 Kčs. 24. srpna 1945 bylo dohodnuto sloučení organizací prvního odboje, tedy ČsOL s italskými dobrovolci a zástupci spolku Maffie, což vyvrcholilo společnou ustavující schůzí 23. září téhož roku. Tím se počet členů rozrostl na 247, z nichž bylo 201 legionářů, 45 italských dobrovolců a jeden příslušník bývalé Maffie. V roce 1945 proběhly čtyři členské schůze, došlo k obnovení legionářské knihovny a spolek v rámci celostátního sbližování organizací prvního a druhého odboje avizoval budoucí spolupráci s pobočkami SOPV a SNR na kulturní a propagační úrovni.127 Jednota vydala publikace Naše jednota za II. světové války a faksimile dopisu odeslaného z exilu prezidentem Benešem místní odbočce ČsOL v roce 1939.128 Zápisy o činnosti spolku vycházely od září 1945 v časopisech Naše Haná, Volné slovo a ústředních legionářských periodicích Hlas revoluce a Národní osvobození.129
Stav členstva přerovské ČsOL, který se i na počátku roku 1946 pohyboval okolo dvou set padesáti,130 se v průběhu roku dál navyšoval, když do spolku přistupovali další příslušníci prvního a nově i zástupci druhého odboje.131 Byla vynaložena neúspěšná snaha na znovuobnovení Obce přátel legionářů a legionářského muzea, které mělo nově připomínat i protinacistický odpor, dobu okupace a perzekuci legionářů za války. Zástupci přerovské ČsOL se zúčastnili přivítání prezidenta Beneše v červenci 1946, župního sjezdu v Hranicích na Moravě a vypravili se také na celostátní sjezd Obce legionářské v Praze.
Spolek deklaroval svou apolitičnost a ctil odkaz „prezidentů osvoboditelů“ Tomáše Garrigue Masaryka a rovněž hlavy státu, Edvarda Beneše. To jde dokumentovat na ostré kritice „nedůstojných“ oslav Benešových narozenin v květnu 1947 a na členských schůzích spolku, kde často zaznívaly referáty připomínající Masarykův odkaz či vyzdvihující roli Edvarda Beneše v prvním i druhém odboji. Ve spolku, který byl 9. července 1947 oficiálně přejmenován na ČsOL místní jednota v Přerově, začala od září v souvislosti s celostátní situací převládat snaha o užší spolupráci s organizacemi druhého odboje SNR a SOPV a v zápisech z jednání je stále citelněji znát propojování legionářského odkazu s ruskou revolucí, sovětským svazem případně s rudou armádou.132 Sdružení se jako celek stalo členem Svazu přátel SSSR, Svazu přátel Lužice a Svazu brannosti. Sovet sotsialistik respublikalari ittifoqi, SSSR, Sovet Ittifoqi - sobiq Rossiya imperiyasi hududining katta qismida 1922-91 yillarda mavjud boʻlgan musta bid davlat. SSSR ni tashkil etish toʻgʻrisida deb atalgan Shartnoma (1922)ga muvofiq, uning tarkibiga xalqlarning xohishirodasiga zid ravishda Rossiya (RSFSR), Ukraina (USSR), Belorussiya (BSSR), Zakavkazye respublikalari [ZSFSR; 1936 yildan ittifokdosh respublikalar - Ozarbayjon (Ozarbayjon SSR), Armaniston (Armaniston SSR), Gurjiston (Gurjiston CCP)J, keyinchalik - 1925 y. Oʻzbekiston (Oʻzbekiston SSR), Turkmaniston (Turkmaniston SSR), 1929 y. Tojikiston (Tojikiston SSR), 1936 y. Qozogʻiston (Qozogʻiston SSR), Qirgʻiziston (Qirgʻiziston SSR), 1940 y. Moldaviya (Moldaviya SSR), Latviya (Latviya SSR), Litva (Litva SSR) va Estoniya (Estoniya SSR) kiritilgan. Počet členstva místní pobočky ČsOL nadále stoupal a do počátku roku 1948 se navýšil již na 501 osob.133
|
