10. 1 Přerovská veteránská sdružení po únoru 1948
Rok 1948 byl i v přerovských odbočkách odbojových organizací vnímán jako jubilejní a přelomový dvacátý rok republiky. V souvislosti s celostátními událostmi se na počátku dubna 1948 konala první společná přípravná schůze čelných představitelů důležitých přerovských odbojových uskupení, kde se jednalo o sjednocení těchto organizací. Za ČsOL se jednání zúčastnili předseda Rudolf Vanke a J. Chmelař a V. Hnátek, za SOPVP předseda Jan Bednařík, za SNR a SČP místopředseda Bohuslav Šída a Jan Bárta.150
V kritických únorových dnech roku 1948 se členové ČsOL účastnili přednášky ministra zahraničních věcí Jana Masaryka151 v přerovské sokolovně a chystali výročí 98. narozenin jeho otce, Tomáše Garrigue Masaryka.152 V souvislosti s celostátními událostmi však na sebe změny v přerovské jednotě nenechaly dlouho čekat. Po únoru 1948 byl v přerovské ČsOL ustanoven akční výbor v čele s Josefem Richterem, načež byl právě Richter na místo Rudolfa Vankeho dosazen jako předseda do čela organizace. Následně se zintenzívněly přípravy na včlenění přerovské ČsOL do nově se tvořícího Svazu bojovníků za svobodu.153 S tím patrně souviselo snížení počtu členů i účasti na členských a valných schůzích spolku. Zajímavý je také dopis z ústředí organizace, které nedoporučovalo jednotě účastnit se pohřbu zemřelého prezidenta Beneše a vnitřní debata nad nucenou čistkou v knihovně, kterou legionáři raději ponechali na nadřízených orgánech.154 Krok k splynutí do SBS učinila ČsOL na členské schůzi 3. října 1948, na němž se členstvo vyslovilo pro rozpuštění spolku a sloučení do místní pobočky SBS.155 Jako důvody pro likvidaci spolku byl řečníky uváděn špatný finanční stav jednoty,156 vysoký věk většiny členstva a nízká akceschopnost spolku, což se mělo začleněním legionářů do „dynamičtějšího“ sdružení SBS zlepšit. 17. ledna následujícího roku došlo k poslední výborové schůzi a 23. ledna pak k likvidační valné hromadě.157
Místní pobočka Svazu národní revoluce po únorových událostech zaslala již 29. února gratulační telegram prezidentu republiky Edvardu Benešovi, ministerskému předsedu Klementu Gottwaldovi a předsedovi SČP Rudolfu Slánskému. 3. března došlo k vytvoření zaměstnanecké, národohospodářské, sociální, osvětové, archivní a musejní komise, ty však již na svou práci nedostaly příliš času, neboť v souvislosti s celostátní snahou o sloučení odbojářských organizací prvního i druhého odboje se SNR účastnila společné schůze přerovských organizací připravující své sloučení. Za Svaz národní revoluce se jednání zúčastnil místopředseda Bohuslav Šída a Josef Bárta. Slučovací iniciativa mezi odbojářskými spolky vyvrcholila 24. října 1948, kdy došlo k ustanovení místní jednoty Svazu bojovníků za svobodu, který sdružil i místní odbočku SNR. Likvidační valná hromada spolku se konala 18. 2. 1949.158
Rovněž předseda přerovské pobočky SOPVP Jan Bednařík po únorových událostech ještě zintenzivnil přípravy na sjednocení. Svaz osvobozených politických vězňů se stal třetí z hlavních přerovských sdružení iniciující vznik SBS, který na jaře 1949 splynul do této nově ustanovené a centrálně podporované odbojářské organizace.
Jak již bylo zmíněno, v Přerově byla okresní pobočka Svazu založena v červnu 1948, místní pak v říjnu téhož roku. V čele té okresní zasedl devatenáctičlenný výbor, jehož předsedou se stal legionář a předseda ČsOL Rudolf Vanke.159 Postupně do Svazu bojovníků za svobodu přestoupila většina členů odbojářských spolků160 a proces vytvoření jednolité organizace sdružující účastníky prvního i druhého odboje tak byl dokončen i na Přerovsku.
11. Závěr
Ve své práci jsem se snažil postihnout vývoj nejdůležitějších spolkových organizací účastníků prvního a druhého odboje v městě Přerově od počátků jejich vzniku po konci první světové války do roku 1948, kdy došlo k ustanovení Svazu bojovníků za svobodu a k počátku jejich definitivního splynutí s tímto centrálně podporovaným spolkem. Pro ilustraci a porovnání jsem před kapitoly týkající se těchto sdružení vždy umístil části obecněji pojednávající o daném období a také vývoji a aktivitách zkoumaných spolků na celostátní úrovni.
V meziválečné době jsem se soustředil především na popis místní jednoty Československé obce legionářské, která rozvíjela svou činnost mezi roky 1921 a 1939. Nepřehlédnutelná úloha ČsOL v období mezi světovými válkami je charakteristická i pro Přerov. Po svém vzniku sdružovala jednota přes 400 legionářů, avšak stejně jako jinde v republice došlo i zde k jejímu štěpení a tak před svým zrušením v roce 1939 zastupovala již pouze 200 zákonem uznaných legionářů. Přesto se realizovala v kulturní i sociální činnosti a byla to právě ona, která za spolupráce s městem161 rozvíjela ideu na založení přerovského muzea věnující se prvnímu odboji.
V období třetí republiky jsem ve své práci kromě obnovené ČsOL pojednal také o důležitých spolcích odbojářů druhého odboje, tedy místních odbočkách Svazu osvobozených politických vězňů a Svazu národní revoluce. V SOPV je podobně jako na celostátní úrovni již od jeho ustanovení v roce 1945 patrná snaha na spojení se s dalšími odbojářskými spolky. Podobnou iniciativu jsem nenalezl u přerovské SNR, která ještě hluboko do roku 1947 řešila své interní problémy a sváděla „boj“ s konkurenční a nelegitimní odbočkou Svazu národní revoluce. Rok 1948 zastihl přerovské odbojářské spolky v koordinovaném úsilí na své sjednocení, což se nakonec z iniciativy jejich členů podařilo v říjnu téhož roku, kdy byl ustanoven místní Svaz národní revoluce naplno loajální komunistickému režimu. Regionální odbočky kopírovaly linii nastavenou svými nadřízenými orgány a nic nenaznačuje, že by se výrazněji snažily z tohoto nastaveného kurzu vybočit. Vývoj sledovaných přerovských poboček odbojářských spolků se tedy oproti jejich ústřednímu celorepublikovému vývoji nijak významně nelišil.
Komunistická éra pro legionáře prvního odboje znamenala období zatlačení do pozadí a překrucování událostí. Skončila s koncem 70. let, který přežilo již pouze několik stovek přestárlých a nemocných veteránů první světové války. Poslední zákonem uznaný legionář velké války František Kazík zemřel na počátku roku 1999 v Radkově Lhotě u Přerova ve 103 letech.162 Definitivně posledním žijícím účastníkem bojů československých legií se pak stal Alois Vocásek, který zemřel v srpnu roku 2003 ve věku 107 let.163
Svaz bojovníků za svobodu byl roku 1951 spolu se slovenským Sväzom ľudových protifašistických bojovníkov sloučen do celostátního Svazu protifašistických bojovníků, kde naplno převládli režimu loajální účastníci druhého odboje. Centrálně podporovaný SPB pak rozvíjel svou činnost až do své reorganizace po roce 1989.
|
