3. Spolčování a veteránské spolky
Definitivní ukončení období regulace spolkové činnosti ze strany státu nastalo v našich zemích až v roce 1867, kdy byl vydán zákon o právu spolčovacím.23 Právo na spolčování bylo téhož roku zaručeno tzv. prosincovou ústavou.24 Druhá polovina 19. století díky této legislativní změně přinesla nebývalý rozmach nejrůznějších spolků,25 jejichž vytváření doprovázelo proces zrodu moderní české společnosti.26 Pouze s drobnými modifikacemi vydržel spolčovací zákon po zbytek období Rakouska-Uherska a některá jeho ustanovení zůstala v platnosti i v éře nově vzniklého Československa po roce 1918.27
Veteránské spolky vznikaly jako jedna z kategorií podpůrných spolků ve druhé polovině 19. století. Kromě primární funkce charitativně - podpůrné, kdy aktivně shromažďovaly majetek pro potřeby svých sociálně slabých členů, byla jejich významnou činností funkce reprezentativní a kulturní.28
Spolkový život v Přerově se, kromě krátké epizody čtenářského spolku působícího ve druhé polovině 40. let,29 začal podobně jako ve zbytku českých zemí naplno odvíjet až od šedesátých let 19. století. Roku 1862 došlo k založení Čtenářského a Zpěváckého spolku, které v 70. letech 19. století následovaly spolky německý Čtenářský, Politický spolek v Přerově, Spolek dobrovolných hasičů, Hospodářský spolek Přerovsko-Kojetínský, Tělocvičná jednota Sokol a Spolek pro vysazování a okrašlování města Přerova. Na tyto spolky kulturní, sociální, sportovní, mládežnické a vzdělávací navázaly veteránské organizace Militär-Veteranen-Corps z roku 1873 a Spolek vojenských vysloužilců z roku 1872.30 Osmdesátá a devadesátá léta byla v českých zemích obecně charakteristická dalším prudkým rozmachem spolkové činnosti31 a v roce 1911 bylo již ve městě zaregistrováno na 120 občanských sdružení.32 Množství spolků v Přerově i po válce dál stoupalo a v meziválečném období se jejich počet zvýšil až na 191.33
4. Legionáři v prvním odboji
Jako první československý odboj bývá v odborné literatuře označováno ozbrojené vystoupení českých a slovenských politiků, diplomatů a vojáků, jejichž konečným cílem bylo rozbití Rakouska-Uherska a vytvoření nového samostatného československého státu. Československé legie se postavily na stranu nepřátel mnohonárodnostním třením oslabené monarchie, která od počátku první světové války čelila vojskům carského Ruska a Srbska a od května 1915 také Itálie. Z krajanů a primárně z dobrovolníků mezi válečnými zajatci se již od roku 1914 začínaly formovat vojenské jednotky zvané revoluční dobrovolná armáda či zahraniční československá vojska, které jsou dnes známy pod označením československé legie. Legionářů, kteří bojovali na straně Dohody proti Centrálním mocnostem, bylo necelých sto tisíc.34
Československé legie se primárně rekrutovaly z Čechů a Slováků rakousko-uherské armády, kteří byli zajati.35 Dle odhadů bylo z území pozdějšího Československa do rakousko-uherské armády odvedeno na 2 miliony mužů, z nichž asi 250 tisíc padlo. Čechů a Slováků bylo odhadem mobilizováno asi milion a tři sta tisíc a v bojích jich zemřelo zřejmě kolem 160 tisíc.36 Z výše uvedeného vyplývá, že procentuálně tvořili legionáři jen asi méně než deset procent37 z Čechů a Slováků povolaných do armády Rakouska-Uherska. Velká část z nich navíc do legií vstoupila až v poslední fázi války, kdy Rusko zachvátil revoluční chaos. Nejvýznamnější z těchto dobrovolnických jednotek tak vznikly právě v Rusku, kde navíc před válkou žilo velké množství českých a slovenských krajanů.38 Další legie byly vytvořeny ve Francii, Itálii a v Srbsku. Legionáři, kteří se zapojili do bojů první světové války, přispěli svým dílem k vítězství Dohodových mocností. Po skončení války se většina veteránů z front začala vracet do nově vznikající republiky. Italští a Francouzští legionáři se do Československa vrátili do konce roku 1918. Nejsložitější návrat do vlasti prodělali Češi a Slováci z východní fronty, z nichž některým se cesta domů kvůli bojům v Rusku protáhla až do konce roku 1920.39 Uvádí se, že v bojích zemřelo necelých pět a půl tisíce legionářů.40
Po návratu do vlasti však většinu vojáků nečekal odpočinek, ale pokračující boje, které nově vzniklý stát sváděl se svými sousedy. S Polskem soupeřila Československá republika o strategicky významnou oblast Těšínska a s Maďarskem se rozhořela válka o Slovensko. Kromě těchto konfliktů nasadily československé orgány legionáře také do českého pohraničí, kde německé obyvatelstvo vyhlásilo vznik provincií Deutschböhmen, Sudetenland, Deutschsüdmähren a Böhmerwaldgau a požadovalo jejich připojení k Rakousku.41
4. 1 Přerovští legionáři
Z osmi set třiceti tří legionářů, kteří byli v přerovském okresu evidováni ve třicátých letech, se 752 zúčastnilo bojů na ruské frontě, 58 pocházelo z italského bojiště a 23 za války bojovalo na francouzské frontě. První protirakouské vystoupení přerovských rodáků proběhlo již krátce po rakousko-uherském ultimátu Srbsku, když původem Přerovan Karel Alexandr Zelenka a další zhruba stovka krajanů žijících v Paříži spálila na protest proti tomuto postupu vlajku monarchie před rakousko-uherským velvyslanectvím. Již v prvním roce války však většina těchto aktivistů, kteří většinou vstoupili do cizinecké legie, padla v boji. Na italské frontě, kterou z Přerovanů prošli například major Jaroslav Krýsa, kapitán Jan Homola či poručík Karel Hradil, nedošlo v průběhu bojů k tak dramatickým ztrátám na životech.42 Největší počet legionářů pocházejících z Přerovska prodělal ruskou frontu. Do bitvy u Zborova zasáhl například kapitán Karel Janoušek a dalších třicet obyvatel Přerovska. Bitvou u Bachmače pak prošlo 81 Přerovanů, z nichž více než polovina sloužila v oddílu 6. Hanáckého pluku.43
Přeživší legionáři z Přerovska se po vítězném konci války podobně jako drtivá většina ostatních zahraničních účastníků prvního odboje vrátili do svých domovů.
|
