5. Meziválečné období
Po návratu do vlasti a uklidňování rozbouřené situace prošla velká část italských a francouzských legionářů demobilizací.44 Tito veteráni se postupně aklimatizovali a po přijetí zákona č. 462/1919 Sb. byli povětšinou zaměstnáváni ve státní správě. Uplatnění nacházeli především v resortech ministerstva železnic a financí, přičemž jim výše zmíněný zákon vymezoval polovinu pracovních míst ve státním sektoru.45 Významné části legionářů bylo užíváno též jako základu pro budování ozbrojených sil samostatného státu,46 jiní našli uplatnění v diplomacii.47 V armádě docházelo k diskriminaci vojáků bývalé rakousko-uherské armády a v kariérním postupu byli před nimi upřednostňováni právě legionáři.48
První republika, která byla do značné míry postavena právě na odkazu legionářů, podporovala legionářskou tvorbu a zatlačovala do pozadí vojenské veterány bojující ve válce na straně Rakouska-Uherska. Meziválečné Československo ctilo legionářský kult a pečlivě pěstovalo své legionářské symboly kupříkladu datum 28. října či bitvu u Zborova. K udržování posilování legionářské tradice tehdy sloužily školní učebnice, literatura a filmy s legionářskou tématikou, manifestační sjezdy49 a výstavbou památníků prvnímu odboji.50 Nově vzniklý režim z legionářů vytvářel jakýsi vzor uvědomělého československého občana, který za války neváhal nasadit svůj život za věc Čechů a Slováků. Legionáři odkazující se na tradici husitství a jejich polních vojsk též zosobňovali boj za republikánské ideály a v očích režimu se zasloužili o vznik Československé republiky.51
V první republice, a v některých případech ještě před jejím vznikem, došlo v různém časovém sledu k vytvoření mnoha organizací sdružující legionáře z první světové války. Mezi nejdůležitější spolky tohoto období patřily organizace Družina československých legionářů, Svaz československých legionářů, Kruh starodružiníků, Nezávislá jednota československých legionářů, katolická Ústřední jednota čsl. legionářů, Kruh francouzských legionářů, Kruh srbských legionářů, Sdružení italských legionářů, Svaz invalidních československých legií, Sdruženie slovenských legionárov, Svaz nekompromisně socialistických legionářů později přejmenovaný na Svaz komunistických legionářů, Kruh legionářů židovského původu a nejpočetnější a nejvýznamnější Československá obec legionářská.52
Období krátce po vytvoření republiky je charakteristické nevraživostí a soupeřením dvou tehdy dominantních legionářských spolků, původně apolitické Družiny čsl. legionářů s od počátku levicově orientovaným Svazem čsl. legionářů. Družina, založená v říjnu 1919, jejímž prvním předsedou se stal kapitán Václav Čeřenský, se s postupem času stále ostřeji vymezovala proti socialismu a stála v opozici proti politice Hradu a ministra Beneše. Na přelomu let 1920 a 1921 uzrála mezi vyjednavači tří nejvýznamnějších legionářských organizací53 dohoda o společném sloučení a vytvoření nové Československé obce legionářské. Za počátek ustanovení ČsOL bývá považován Karlínský sjezd konaný mezi 15. a 17. lednem roku 1921. Na něm bylo mezi zástupci tří hlavních legionářských táborů dohodnuto rozpuštění Nezávislé jednoty i Svazu, jejichž členové přešli do nově ustanovené ČsOL. Za ustanovující sjezd nové Jednoty bývá považován však až teprve sjezd z 22. května 1921.54 Postupně do řad ČsOL přestoupilo i drtivé množství členů pravicově orientované Družiny, která tak nezanikla úředně, ale fakticky postupně přestala hrát významnou úlohu.55 Československá obec legionářská v průběhu 20. let dál sílila, když docházelo k příklonu místních poboček Svazu, Nezávislé jednoty i Družiny do jejich řad a stále se navyšoval počet jejich členů. V roce 1924 tvořila členská základna této dominantní organizace již více než 40 000 členů.56 Do haléře vyrovnaný rozpočet ČsOL byl kromě členských příspěvků a zápisného plněn i kontroverzními, blíže nespecifikovanými „věřiteli“ a je dost pravděpodobné, že část peněž spolku pocházela nepřímo i z veřejných financí.57
I přes svou výraznou hegemonii a podporu čelných představitelů státu T. G. Masaryka a Edvarda Beneše však Obec legionářská rozhodně nezastřešovala všechny legionáře a ani v jejích početných řadách zdaleka nepanovala jednota. První štěpení zaznamenala ČsOL již v roce 1922, kdy vyloučila ze svých řad katolické legionáře, kteří si vzápětí založili vlastní organizaci později známou jako Ústřední jednota čsl. legionářů.58 Další rozkol následoval, když se proti hlavní mase levicově orientovaných členů ČsOL, jež zastupovali například předseda Josef Patejdl či Lev Sychrava, vytvořila vnitřní „středo-pravicová“ opozice v čele s mluvčími spisovatelem Rudolfem Medkem či generálem Radolou Gajdou, kritizující nekompetentnost vedení ČsOL a její přílišnou levicovost. Tito kritici byli vedením záhy zatlačeni do defenzívy, nicméně po parlamentních volbách v roce 1925 došlo k odštěpení pravicové části Obce, která si založila organizaci známou jako Nezávislá jednota československých legionářů, v jejímž čele stanuli Rudolf Medek, Antonín Pastyřík, Vojtěch Holeček nebo František Kořínek. Tento spolek sympatizující s Národní demokracií sdružený kolem časopisu Legie získal do poloviny 30. let, hlavně na úkor ČsOL, na 14 a půl tisíce členů.59 Dalšími doposud nejmenovanými organizacemi byly Spolek invalidů československých legií založený již roku 1919, přejmenovaný v roce 1926 na Svaz invalidů čsl. legií, Kruh francouzských legionářů založený 1925, Kruh srbských legionářů ustanovený 1930 a Kruh československých legionářů židovského původu z roku 1933. Z této kapitoly je patrná rozštěpenost a nejednotnost mezi legionářskými spolky, které za dvacet let první republiky nedospěly k vytvoření skutečně jednotné organizace, jež by zastřešila veterány bojující v první světové válce na straně Dohody.60
Sociální péči o navrátivší se legionáře zajišťovala Kancelář československých legií označovaná jako „KLEG“, která též obstarávala zaopatření rodin veteránů či jejich pozůstalých. Tato kancelář, vytvořená v listopadu roku 1918 z výnosu ministerstva národní obrany,61 se skládala ze zaopatřovacího, pozemkového a kolonizačního, umisťovacího, podpůrného a živnostenského referátu. Zaopatřovací referát vznikl v roce 1922, kdy v péči o válkou postižené legionáře a jejich evidenci nahradil sloučené referáty invalidní a superarbitrační.62 Pozemkový a kolonizační referát, jejichž základy byly položeny v roce 1919, měly za úkol ve spolupráci se Státním pozemkovým úřadem zajišťovat přednostní právo legionářů na přidělovanou půdu v rámci pozemkové reformy.63 Referát umisťovací zodpovídal za nalezení pracovních míst pro vysloužilce ve státní správě a jejich vyškolení k provádění zamýšleného zaměstnání. Do roku 1927 bylo díky jeho činnosti ve státní správě zaměstnáno na 20 000 demobilizovaných legionářů. Živnostenský referát získával podporu pro legionáře či jejich pozůstalé, kteří měli v úmyslu provozovat soukromé živnosti. Referát zajišťoval živnostenská oprávnění, uděloval legionářům bezúroční půjčky a pomáhal také získávat náhradní bydlení při živelných neštěstích. Podpůrný referát, který spolupracoval s místními jednotami, zajišťoval nejnutnější peněžní a materiální podporu pro nejchudší veterány, jejich rodiny či pozůstalé.64 Soupisy ruských, francouzských či italských legionářů a přidělování právního statusu legionáře zajišťoval evidenční úřad.65
Význam KLEGu za první republiky byl značný. Z počátku využíval roztříštěnosti a politické nejednoty legionářských spolků, načež se mu snadno dařilo prosazovat do legislativy týkající se veteránů vládní zájmy. Otevřenější dialog s legionářskou obcí přineslo až zesílení ČsOL, která si poté do třicátých let podržela takříkajíc monopol na rozhovor s ústředními orgány a pasovala se do role obhájce sociálních jistot legionářů. V průběhu 30. let však legionářské spolky začínaly kvůli zhoršení ekonomické situace po hospodářské krizi alespoň při komunikaci s ústředními orgány vystupovat jednotně.66 Po roce 1945, kdy došlo k obnovení KLEGu, již instituce nenabyla svého významu, což se odrazilo též na sociálním postavení válečných veteránů a jejich (ne)využití ve státní správě a armádě po roce 1945.67
Charitativní péči o legionáře zajišťoval v meziválečném období také Sociální ústav legionářský, který byl zřízen koncem 20. let. Ústav, který na počátku disponoval částkou zhruba 34 milionů československých korun, však vyhověl pouze „pro-státním“ organizacím a zamítnul tak například přihlášku Družiny československých legionářů. SÚL si na své valné hromadě zvolil za cíl z výše uvedených prostředků uložených v Legiobance, poskytovat finanční podporu nezaměstnaným, nemocným, invalidním a nemajetným legionářům a živelnými pohromami poškozeným legionářům-zemědělcům.68
Mnichov a období druhé republiky, po nichž českou společnost zasáhla vlna deziluze, předznamenaly počátek přetváření liberálně demokratického, parlamentárního, politického systému na režim autoritativní demokracie.69 Po září 1938 došlo nejen k slučování politických stran, avšak tento proces zasáhl takřka všechny druhy společenských sdružení.70 Vlna slučování se nevyhnula ani legionářských spolkům, které se opětovně pokusily sjednotit v listopadu 1938, pročež ustanovily Přípravný výbor, jenž měl splynutí deseti evidovaných legionářských organizací přichystat. V čele tohoto výboru zasedli generálové Matěj Němec jako zástupce Kruhu Starodružiníků, Josef „Jožka“ David za ČsOL a Vojtěch Holeček za Nezávislou jednotu československých legionářů.71 Německá okupace a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava pak předběhly proces sjednocení. A přestože 26. dubna 1939 vznikla „sjednocená“ Národní jednota legionářská, jejímž předsedou se stal Leopold Slíva a tajemníky Josef Svatoš a František Turek, dočkala se tato organizace z řad veteránů, kterým bylo nařízeno do ní do května téhož roku vstoupit, pouze minimálního zájmu. Počáteční německá shovívavost s legionářskými organizacemi skončila 25. srpna, kdy byly z nařízení říšského protektora zrušeny všechny legionářské organizace až na NJL a legionářům byla odebrána jejich prvorepubliková privilegia.72 Národní jednota, která fungovala pod dohledem okupantů jen více méně formálně, pak byla v roce 1943 zrušena.73
|
