I. TEORETICKÁ ČÁST
Teoretická část této magisterské diplomové práce se skládá celkem ze 3 hlavních kapitol. V první kapitole s názvem Úvod do problematiky laserových technologií zmiňujeme nejprve historii vzniku laseru a základní princip činnosti laseru. Poté se přesouváme do problematiky členění laserů a v souvislosti s různými druhy laserů uvádíme možnosti jejich využití nejprve ve strojírenství, což je primárním cílem diplomové práce, a následně v ostatních odvětvích.
Druhá kapitola s názvem Charakteristika odborného stylu se zabývá problematikou odborného stylu z hlediska stylové vrstvy, stylové normy a kompozice odborného textu. Pro stručný přehled nabízíme nejzajímavější údaje o odborném stylu z hlediska kvantitativního. Nedílnou součástí odborného stylu jsou termíny, a proto je jim věnována pozornost také v této práci. Uvádíme nejenom základní členění termínů a způsoby tvoření termínů, ale také stručný statistický přehled o termínech.
Poslední kapitola teoretické části se nazývá Překladatelský proces. V této kapitole se zabýváme především problematikou překladu, překladových transformací a jejich základním členěním na lexikální, gramatické a lexikálně-gramatické.
1 Úvod do problematiky laserových technologií
Základní součástí všech laserových technologií je laser. Termín LASER je zkratka anglického původu označující Light Amplification by Stimulated Emision of Radiation. Anglický název označující laser můžeme do češtiny přeložit jako zesilování světla stimulovanou emisí záření. (Šulc 2002)
J. Šulc (2002) definuje laser následujícím způsobem:
„Laser je kvantový generátor a zesilovač koherentního (vnitřně uspořádaného, sfázovaného) optického záření, které vyniká extrémní monochromatičností (tj. všechny fotony tohoto záření mají stejnou „barvu“, respektive vlnovou délku a frekvenci), nízkou rozbíhavostí (divergencí) svazku (všechny fotony laserového záření se pohybují stejným směrem) a vysokou hustotou přenášeného výkonu či energie.“ (Šulc 2002, s. 1)
Laser se řadí mezi takzvané nekonvenční paprskové technologie. Za pomoci nekonvenčních neboli fyzikálních technologií dochází k obrábění materiálů na základě jejich úběru chemickým nebo fyzikálním způsobem. Při nekonvenčním obrábění materiálů nedochází k přímému styku obráběného materiálu s nástrojem, jedná se o způsob bezdotykového obrábění založený na bezsilovém působení nástroje na obráběný materiál. Na rozdíl od konvenčního obrábění materiálů, založeného na principu mechanického úběru materiálu při nekonvenčním obrábění, nevznikají třísky. (Kerečaninová, Řasa 2007)
Rozdělení nekonvenčních technologií podle Z. Kerečaninové a J. Řasy (2007) na základě principu úběru materiálu:
Obrábění elektrickým výbojem (elektroerozivní obrábění elektrickou jiskrou a elektrickým obloukem)
Chemické obrábění (elektrochemické a chemické obrábění)
Obrábění paprskem koncentrované energie (laserem, plazmou, elektronovým a iontovým paprskem)
Mechanické procesy obrábění (ultrazvukem, kapalinovým paprskem a proudem brusiva) (Kerečaninová, Řasa 2007)
Vznik laseru přímo souvisí s objevením stimulované emise záření, jejíž existenci společně s absorpcí a emisí záření předpověděl již v roce 1917 Albert Einstein. Zanedlouho nato, již v roce 1928, vědci Rudolf Ladenburg a Hans Kopfermann dosáhli stimulované emise záření, při níž dochází k zesílení světla procházejícího látkou (v jejich případě plynem). Druhá světová válka a vývoj vojenských technologií, především radiolokátorů (radarů), které fungují na principu odrazu elektromagnetických vln o malé vlnové délce a pomáhají určovat přesnou polohu nepřátelských letadel, přispěl k výraznému rozvoji v této oblasti. Velký přínos pro kvantovou optiku měl také sovětský fyzik Valentin Alexandrovič Fabrikant, který v roce 1940 navrhl využít stimulovanou emisi v plynném prostředí k zesilování světla. Po druhé světové válce začali sovětští a američtí vědci nezávisle na sobě pracovat na úkolu, jehož výsledkem mělo být zlepšení parametrů mikrovlnných vysílačů a přijímačů. (Kusala 2004)
Již v roce 1954 vznikly na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a v moskevském Fyzikálním ústavu akademie věd SSSR první kvantové generátory mikrovlnného záření. Největší zásluhu na objevu prvního kvantového generátoru měli americký vědec Charles Hard Townes a sovětští vědci Nikolaj Genadijevič Basov a Alexandr Michajlovič Prochorov. Za tento objev a založení zcela nového fyzikálního oboru s názvem kvantová elektronika obdrželi všichni tři zmínění vědci v roce 1964 Nobelovu cenu za fyziku. První kvantové generátory mikrovlnného záření byly pojmenovány MASERy, jedná o zkratku anglického původu, složenou z prvních písmen názvu Microwave Amplification by Stimulated Emission of Radiation (zesilovač mikrovln pomocí stimulované emise záření). Maser fungoval na principu komůrky naplněné čpavkem a vložené do silného elektrického pole. Za pomoci elektrického pole získaly molekuly čpavku energii a mohlo být dosaženo stimulované emise. Maser se využíval především k zesilování velmi slabých mikrovlnných signálů a ke generování mikrovln. Díky maseru mohli astronomové začít přijímat i velmi slabé signály přicházející z vesmíru, maser dal vznik také nejpřesnějším hodinám s velmi malou odchylkou, takzvaným atomovým hodinám. V roce 1958 vydali američtí vědci Arthur Leonard Schawlow a jeho švagr Charles Hard Townes v odborném periodiku Physical Review článek s názvem „Infračervený a optický maser“. V tomto článku vědci navrhli konstrukci optického kvantového generátoru, který dostal později název laser. (Kusala 2004)
Vědcem, který sestrojil v roce 1960 jako první kvantový zesilovač pracující se stimulovanou emisí světla a dosáhl v laboratořích firmy Hughes Aircraft laserového záření, byl Theodore Maiman. Hlavní problémy, které musel vědec vyřešit v souvislosti s maserem, byly následující: zvolit vhodné aktivní prostředí, aby v něm docházelo ke stimulované emisi, přijít na způsob, jak dosáhnout toho, aby atomy v aktivním prostředí získaly vyšší energetickou hladinu a aby v aktivním prostředí docházelo ke stimulované emisi záření. Theodore Maiman zvolil jako aktivní prostředí krystal syntetického rubínu, k získání vyšší energetické hladiny atomů použil krátké světelné záblesky výbojky a zesílení světla stimulovanou emisí dosáhl dvěma rovnoběžnými zrcadly. Výsledkem jeho práce bylo červené světlo o vlnové délce 694,3 nanometrů. (Kusala 2004)
Po roce 1960 nastal prudký rozvoj v oblasti vývoje laserů. Jako druhý v pořadí po pevnolátkovém laseru byl ještě v témže roce sestrojen plynový laser, jehož aktivní látkou byla směs helia a neonu, o 2 roky později byl vynalezen první polovodičový laser. V roce 1964 byl zkonstruován nejenom první výkonný laser s oxidem uhličitým jako aktivní látkou, ale také první neodymový laser. Rok 1965 se v historii vývoje laseru stal významným díky zkonstruování prvního chemického laseru, u kterého dochází k buzení za pomoci energie, vznikající při chemických reakcích. V roce 1975 byl uveden do provozu první excimerový laser, pracující na principu excitovaných molekul xenonu. (Kusala 2004)
|
